Prokletý otec komunismu K

Před 200 lety se narodil Karel Marx, vynálezce diktatury proletariátu a prokletý otec komunismu. V čem se mýlil? A proč jeho dílo nepřestává fascinovat i dnes?

arel Marx provedl syntézu klasické ekonomie, hegelovské filozofie a francouzského socialismu. Žádný z těchto směrů však nepřijal nekriticky, nýbrž je interpretoval po svém. Z klasické ekonomie převzal pracovní teorii hodnoty, na níž vybudoval teorii vykořisťování. Z hegelovské filozofie převzal dialektiku, kterou však „převrátil naruby“. Z francouzského socialismu převzal politické směřování, citelně je však zradikalizoval.

Marx tak položil základy zvrácené ideologie, která se prakticky realizovala v podobě komunistických režimů ve 20. století. Je samozřejmě otázka, zda by souhlasil s jejich praktickou podobou, kterou jsme zažili na vlastní kůži. Výzvy k násilnému svržení kapitalistického společenského řádu však v jeho díle najdeme více než zřetelně.

Radikál po celý život

Karel Marx (1818–1883) studoval filozofii a práva na univerzitách v Bonnu a Berlíně. Největší boj, jaký musel snést na Bonnské univerzitě, byl boj s vlastní nezkrotnou touhou po alkoholu a sklonem utrácet tatínkovy peníze. Již na univerzitě se projevoval jako radikál, po skončení studií začal kariéru jako žurnalista v Rheinische Zeitung. Ostře kritizoval pruskou vládu.

V roce 1841 obhájil na univerzitě v Jeně disertační práci o filozofii přírody u Demokrita a Epikura a stal se doktorem filozofie. V roce 1843 uzavřel sňatek s Jenny von Westphalen, která pocházela z bohaté šlechtické rodiny a s níž se tajně zasnoubil ve svých osmnácti letech. Zatímco Marx rád analyzoval abstraktní strádání proletariátu, jeho konkrétní rodina hladověla.

Měl však potíže s pruskými úřady, takže musel v roce 1843 emigrovat do Paříže, kde se seznámil s pozdějším věrným přítelem Bedřichem Engelsem. Radikální aktivity vynesly Marxovi opět problémy, tentokrát s francouzskými úřady. Rozhodnutím Guizotovy vlády byl v únoru 1845 z Paříže vypovězen. Emigroval do Belgie. V roce 1848 vydává s Engelsem slavný Komunistický manifest.

V roce 1849 se Marx usadil v Londýně, kde se až do konce života v nuzných životních poměrech věnoval psaní. V důsledku nemocí a nedostatečné výživy mu zemřely tři ze čtyř dětí. O vlastní rodinu se příliš nestaral a místo toho psal nenávistné pamflety proti kapitalismu. Jeho spisy zaplňují celou knihovnu.

Za posledních sto padesát let vydali intelektuálové miliony stránek chvalozpěvů, urážek i vášnivých kritik – vše na adresu Karla Marxe. Historik ekonomických teorií Mark Blaug vtipně poznamenal: „Marx byl přehodnocován, revidován, vyvracen a pohřbíván tisíckrát, a přesto odmítá odejít do vyhnanství historie myšlení. Tak či onak, jeho myšlenky se staly součástí názorového klimatu, v němž všichni uvažujeme, ať již jsme marxisté, či nikoli. Nikdo se nebije za Adama Smithe či Davida Ricarda, ale krevní tlak vždy stoupá, když je řeč o Marxovi.“

Ekonomické omyly

Marx obecně přecenil roli materiálních faktorů a podcenil sílu idejí. Jak vysvětluje Todd Buchholz v knize Živé myšlenky mrtvých ekonomů, Marxovi uniká hodnota představivosti a podnikavosti. Jeho jednostranný materialismus ho bohužel vede k tomu, že podceňuje kapitál, tedy i lidský kapitál, s jeho znalostmi, dovednostmi a manažerskými schopnostmi, které jsou tak důležité pro rozvoj kapitalismu.

Klasická ekonomie vysvětluje, že kapitalista tím, že investuje, se vzdává okamžitého potěšení plynoucího z nákupu zboží. Zisk z investice je jeho odměnou za „posečkání“, za odklad potěšení. Kdyby každý okamžitě spotřeboval vše, co vydělal, pak by společnost nikdy nevyrobila nic nového.

Marx toužil provést nemilosrdnou analýzu kapitalismu a představit budoucí vývoj. Jak se dějiny odchylovaly od jeho předpovědí, jeho posmrtní následovníci začali vytvářet z marxismu pse u do náboženství. Jakmile byly jednou Marxovy zákony kanonizovány jako svaté rukopisy, bylo prakticky nemožné podrobit marxismus vědeckému ověření.

Sám Marx si již během svého života povšiml, že dělnické kapsy jsou čím dál naditější. Uznal dokonce, že během deseti let po zveřejnění Komunistického manifestu se zemědělské mzdy zvýšily o 40 procent. Proto pozměnil svou teorii a varoval dělníky, že budou relativně stále chudší v porovnání s kapitalisty: bohatý bohatne, chudý také bohatne, s tím rozdílem, že bohatý bohatne rychleji.

Věštil zánik kapitalismu, toto proroctví se však nenaplnilo. Role státu v ekonomice na celém světě však obrovsky posílila. Některé požadavky Komunistického manifestu se podařilo naplnit i bez revoluce – progresivní daňový systém, soustředění dopravy do rukou státu, bezplatná výchova dětí na veřejných školách. Přesto západní společnosti neopustily demokracii a tržní ekonomiku.

Zatím žádná země neodpovídá a ani se nepřiblížila krásnému stavu, jaký předvídali marxističtí nadšenci. Dokonce i izraelské kibucy jsou podobnější spíše kapitalistickým než socialistickým projektům.

Pravděpodobně žádná země nikdy nenaplní Marxův sen, který slibuje více, než může poskytnout skutečný svět plný nedostatku, sobectví a zla. Podobá se totiž ztracenému nebi či ráji, který více připomíná život andělů než proletářů.

Základna a nadstavba

Vedle anglické klasické ekonomie byl Marx ovlivněn Hegelovými ideami, zejména dialektickou metodou, kterou však „převrátil na hlavu“. Zatímco pro Hegela byly v dějinách klíčové ideje, pro Marxe materiální základna. Francouzští a němečtí osvícenci ovlivnili Marxe svým přesvědčením o tom, že v dějinách se postupně prosazuje zákonitý a nezadržitelný pokrok.

Marx tvrdil, že neexistuje žádný „přirozený společenský řád“. Společenské řády se mění a v každém platí zvláštní ekonomické zákony a sílí v nich napětí mezi vládnoucími společenskými třídami. Třídní boj nakonec ústí do společenské revoluce. Tak byla primitivní společnost nahrazena otrokářstvím, následoval feudalismus a kapitalismus, který bude vystřídán socialismem.

Marx představuje materiální faktory jako hlavní příčinu všeho dění. Lze namítnout, že vztah mezi ideami (i dalšími složkami nadstavby) a materiálním jednáním je vzájemný. Ideje sice odrážejí určitý stav společnosti, ale současně slouží k její přeměně. Věda, kultura a náboženství mají nesporný vliv na společenský vývoj. Marxova praktická politická činnost by ostatně neměla smysl, pokud by myšlenky neměly vliv na změnu poměrů.

Ačkoli názory a myšlení lidí do značné míry závisí na prostředí, nezávisí na něm úplně. Kdyby byly zcela závislé na prostředí, nebyli bychom schopni sebekritiky, nedokázali bychom nazírat věci vlastním způsobem, z vlastní zkušenosti. Přestože naše názory svým způsobem představují produkt společnosti, nelze popřít, že můžeme myšlenky zkoumat, vylepšovat a měnit tak naše prostředí podle nových myšlenek.

K revoluci dojít nemusí

Rozvrstvení společnosti na vládnoucí a ovládané, bohaté a chudé je vlastností každé společnosti. Marx absolutizoval třídy, když v jejich boji viděl tahouna dějin. Předpokládal, že ovládané třídy se snaží prosadit své zájmy proti vládnoucím, což nakonec vyústí do revoluce. Jeho pojetí tříd je antagonistické, což ukazuje jeho slabinu. Třídy mohou ve společnosti spolupracovat a spokojit se s evolučními reformami.

Marxova teorie tříd neosvětluje proměnu jednotlivých tříd směrem ke smířlivosti a jejich integraci do sociálního systému v západních společnostech. Sociální smír po druhé světové válce, kdy dělníci přestávali následovat radikální program, nelze dost dobře vysvětlit Marxovou teorií. Marxismus navíc narazil, když měl vysvětlit taková mohutná společenská vzedmutí jako nacionalismus v průběhu 19. a 20. století.

Marxova teorie tříd je podobná teorii elit, ale současně se od ní liší. Zatímco teorie elity Vilfreda Pareta a Gaetana Moscy je vsazena do cyklického koloběhu dějin, Marxova teorie třídního boje vnímá historii jako vzestupný proces a věří, že s koncem společenských formací založených na třídním antagonismu jednou ustane i boj tříd a nastane ráj na zemi. Teorie elity je realističtější.

Marxismus nedokázal vysvětlit napětí a konflikty, k nimž docházelo ve společnostech, kde bylo soukromé vlastnictví nahrazeno vlastnictvím státním. Komunistické systémy sociální stratifikaci neodstranily, spíše vyostřily. Místo buržoazie vládla skupina privilegovaných straníků, jimž byla podřízena většina prostých občanů.

Marx přehlédl, že zrušení tříd vycházejících ze soukromého vlastnictví nepovede automaticky k vytvoření harmonické společnosti. Namísto mocenských vztahů založených na majetku nastoupí jiné formy nerovnosti založené na pozicích ve formálních byrokratických organizacích. Namísto majetkových elit nastoupí nové, vycházející ze stranických aparátů či státní mašinérie.

Kombinace víry v pokrok a dějinné eschatologie vedla k vytvoření svébytné politické ideologie, která vykazuje podobnosti s křesťanskou ideou prozřetelnosti. Jak ukázal Joseph Schumpeter, marxismus je v jistém smyslu náboženství. V tom spočívá jeho úžasná síla. Marxovi se podařilo dát svému učení mohutný etický náboj, který si nezadá s náboženskými systémy. Proto je jeho dílo dodnes tak působivé a kontroverzní.