TAHÁK K MATURITĚ Z ČEŠTINY

Strana 20

Vybraná báseň je nejen úvodem sbírky (ve vydání z roku 1990 se ostatně jmenuje Prolog, občas ji najdete i s názvem Blues pro bláznivou

holku), ale i shrnutím poetiky Václava Hraběte.

Z formálního hlediska jde zjevně o volný verš. Při bližším zkoumání zjistíme, že volný verš je narušován pravidelností rýmů (do kytek – přípitek, do placu – paňácu, socana – do

rána atd.). Hrabě tak připomene dílo Lawrence Ferlinghettiho z beat generation, rytmizací veršů i další americké básníky – zakladatele americké poezie Walta Whitmana nebo dalšího beatníka Allena Ginsberga. Typické jsou pro Hraběte přesahy (můžete tento pojem znát i pod názvem „enjambment“). Výrazněji je to patrné v textu Sedm básní s přísadou antibiotik:

Chudák nebožtík Mácha Nic nevydrží věčně Ani ty plíce Tak holt se stal klasikem V úmrtním domě zřízena útulná vinárnička

Každý řádek nese úplnou informaci, ale spojení s následujícím veršem vytváří nové významy (Chudák nebožtík / Mácha – nic nevydrží / věčně – ani ty / plíce…). V Prologu je podobný postup použit v úvodu (Pánové – věčně skeptičtí a přezíraví – kteří své smutky vážete do kytek…), i když posun významu není tak silný. Neméně charakteristická je absence interpunkce. Hrabě používá čárky a tečky pouze výjimečně, o to víc pracuje s významovým polem slovních spojení a větných celků – když nevíme, kde začíná a kde končí věta, je řazení slov a zalomení veršů podstatnější; je třeba vše pozorně číst a všímat si možností slovních spojení.

Z hlediska obsahového je báseň na první pohled jednoduchá – jde o jakýsi proslov, prohlášení, aby bylo jasné, komu jsou další texty ve sbírce určeny a komu ne. Text se vymezuje vůči „konzumentům“poezie, lidem, kteří nevidí její krásu, ale jsou pouze schopni odhalit její formální znaky a hodnotí poezii právě na takovýchto základech (Pasáci poezie / Koštéři metafor / To není pro vás / to co tu dávám do placu). Důležití jsou prostí, živí lidé, lidé, kteří jsou podstatní pro nás, protože nám něco odhalí, přinesou do života, změní pohled na věc. Obyčejní, někdy i anonymní lidé (zedník Petr, betonář Albertýn, děda-socan, rudoarmějec, jedna bláznivá holka…) vystupují vedle významných osobností kultury (Amedeo Modigliani, Miles Davis) či politiky (Fidel Castro), známá místa v Praze (ulice Na Perštýně, Národní třída, pasáž Světozor) se střídají se světovými metropolemi (Paříž, Madrid). Jako by Hrabě upozorňoval na to, že náš život utváří tohle všechno – děda-socan má stejnou váhu jako vousatý Fidel, konkrétní, ale obyčejné místo v Praze má stejnou hodnotu jako Paříž. A to, co má pro nás hodnotu, vyniká – pomáhá tomuto (našemu) světu „přes klatby papežů a sliny velkozlodějů“.

V neposlední řadě je pro Václava Hraběte typická hudba. Ne nadarmo se sbírka jmenuje Blues pro bláznivou holku – blues, jazz a další hudební styly a motivy se vyskytují velmi často, mnohdy v neobvyklých spojeních (v básni Jam session přijde do klubu či hospody J. S. Bach, a než se stane zase klasikem, hraje rock či twist). Básně také někdy navozují dojem jazzových standardů, kdy se jednotlivé motivy opakují a rozvíjejí.