Hodní běženci, zlí našinci, opakuje Bohu žel
V Národní očistě se probíraly poválečné retribuční procesy a lidové soudy, v Apoštolovi národní zrady proměna Emanuela Moravce z vlastence v kolaboranta. A bouřlivé reakce na oba premiérové pořady ke Dni vítězství ukazují, že ČT zvolila správně: právě proto, že diváci uvyklí jiným výkladům dějin je nazvali „antičeské“. V reakci na první singl Lucie po šestnácti letech Takhle tě mám rád jsme si vyslechli, že „už to není stará Lucie“, song je „unylý a prázdný“nebo že „už to nikoho nezaujme“. Ta skladba jistě nezmění dějiny hudby, ale tolik odsudků letní písničky pro rádia? Česká řevnivost prostě nezná mezí. Radši si počkejme na celé album.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Netrvalo dlouho, než se uprchlická tematika přelila i do našich kin. V současnosti ji zkoumá hraný Měsíc Jupitera, dokument Human Flow a nyní je doplní i domácí novinka Bohu žel. Saša Dlouhý v ní sleduje po několik let šest uprchlických osudů v Česku.
Díky, ale vyberu si
Gruzínec, Iráčan, Syřani, Nigerijec. A Rus, který pod dojmem filmu o srpnové invazi 1968 zapálil na protest národní vlajku symbolicky politou vodkou, načež do dvou dnů utekl a do půl roku u nás dostal azyl – což jiný běženec čekající na vyřízení déle bere jako důkaz, že „nemáme rádi Afričany“. Nakonec také on najde cestu, jak legálně zůstat: byť netají, že doma nechal rodinu s dětmi, s tuzemskou přítelkyní přivede na svět dceru. „Můj táta měl čtyři ženy, ale vy tu taky máte mimomanželské aférky,“vysvětluje.
Hodně prostoru pak dostává syrský mladík, který u nás absolvoval vysokoškolská studia, ale chce jinam. Na otázku, zda by se neměl spokojit s tím, že je v bezpečí, namítá: „Ano, jsem za to vděčný, ale mám právo vybrat si, kde chci žít.“
Nepochybně zajímavé příběhy však narážejí na několik pochybností. Předně vše, co se divák o hrdinech dozví, vychází výhradně z jejich vlastní interpretace. Jeden tvrdí, že na něj doma hodili vraždu, druhý, že ho chtěli zavléct do islamistické skupiny Boko Haram. Slečna Marplová z detektivek Agathy Christie by nejspíš připomněla, že pokud víme jen to, co o sobě lidé sami řeknou, je potřeba fakta ověřovat. Jinými slovy, snímku by prospělo, kdyby sledoval méně aktérů, ale zevrubně a zkoušel najít důvody, proč někdy úřady váhají i roky. Druhou pochybnost zosobňují levné sklony k tendenčnímu vidění světa. Zjednodušeně vzato se tu opakuje, že všichni uprchlíci jsou hodní a všichni našinci kromě nevládních dobrovolníků zlí, ač údajnou zdejší xenofobii dokazují pouze staré známé záběry prozemanovských demonstrací či laciné prostřihy na plakáty Okamury.
A zatřetí, na konci neví člověk víc než na začátku. Film Bohu žel se drží v mantinelech politické korektnosti s osvětovou příměsí tanců či jídel, ale jen naslouchá steskům, do přímé konfrontace nejde. Jeho největší půvab pak stojí na praktických postřezích cizinců, že „když se naučíš trochu česky a usmíváš se, tak tě lidi přijmou“, tudíž si náš jazyk osvojili na dětském hřišti a o Janu Žižkovi se doslechli, že je považovaný za prvního komunistu.