Janžurová mluví o sexu po padesátce dlouhé hodiny
Tomáš Šťástka redaktor MF DNES
Helga (Iva Janžurová) svému manželovi Arnoštovi (Marian Roden) tvrdí, že je frigidní, přitom pokukuje po mladém trenérovi Olinovi (Přemysl Pálek či Aleš Bílík). Arnošt je prý impotentní, návštěva masérky Nadi (Sabina Remundová) mu však vždy dělá dobře. Arnošt se proto rozhodne poslat Olina na Helgu, aby ji přistihl při činu a mohl se rozvést. Plán však trochu překazí Arnoštova akurátní a nenechavá sestra Božena (Eva Holubová), která ho kdysi dala s Helgou dohromady. A aby toho nebylo málo, Olin oficiálně chodí s Naďou, i když jim to spolu také příliš neklape.
Novinka pražského Divadla Kalich nazvaná Veletoč, kterou přímo pro scénu napsala herečka Iva Janžurová, vypráví groteskní formou především o jednom, tedy o sexu. O sexu potlačovaném, odkládaném, rozpačitém i vynucovaném, ale především o sexu ve věku mírně pokročilém. „Co může být horšího než sex po padesátce?“opakuje Helga do telefonu větu, která by se mohla stát ústředním mottem kusu. Janžurová zde využívá komičnost i úskalí pozdější fyzické lásky, aby poukázala na obecnější vztahové záležitosti.
Na zájezdy
Už před prvním uvedením své nejnovější autorské hry herečka naznačila, že se inspirovala ve vaudeville, francouzské frašce. Její Veletoč je tedy skutečně komedie plná přehrávaných situací, které zastihují hlavní hrdiny na hranici trapnosti. Zapadne Helga a Božena tak do té nejlehčí komediální linie zdejší produkce a jistě bude s úspěchem putovat po zájezdech.
Vzhledem ke kvalitnímu obsazení a osobnosti režiséra Šimona Cabana by nicméně divák přece jen čekal víc, než je mu nabídnuto. Dojde sice i na melancholické momenty,
Ať už Kleist vypráví jakoukoliv část Caveova životního příběhu, prolíná se jím jeden zásadní motiv, který zároveň funguje jako zpěvákův hnací motor – strach. Strach výrazně odlišný od toho, který zažíváme denně. Strach z průměrnosti, nudy, zapomnění, smrtelnosti. „Být někdo, na koho si ostatní budou dávat bacha. Být tím, kdo si troufl,“píše se v knize. Dospělý Nick Cave zpívající k publiku zády i dospívající Nick Cave stojící na kolejích proti jedoucímu vlaku do poslední chvíle.
Naštěstí však kniha není jen přehlídkou naléhavé touhy po věčnosti, fatalismu, složitého boje s heroinem a láskyplného, leč složitého vztahu s Anitou Lane. Kleistovi se do vyprávění povedlo propašovat i humor. Promyšlený a sarkastický úměrně jeho hrdinovi. Jen sebevrah se Nicka Cavea může zeptat, jestli by jakožto Australan nemohl do své hudby propašovat trochu víc didgeridoo nebo rovnou pár aboridžinských melodií. Čtenář se baví, papírovému Caveovi pění krev a Kleist se může poplácat po které naznačí, že Janžurová tělesná úskalí pozdějšího milování skutečně jen využívá ke sdělení něčeho hlubšího, nechybí ani skutečně komické srážky jednotlivých postav (scéna se skříněmi), které ukazují, že Caban měl k režii dobrý podklad, inscenaci však – zdá se – schází dramaturg.
Předně by proškrtal opakující se pasáže (natahovaný vtip okolo zpomalené Helžiny mluvy vyčerpá svůj malý potenciál příliš brzy), snad trochu vybrousil nevýrazné finále a hlavně zkrátil neúnosnou délku představení. Bavit se tři hodiny i s přestávkou nad tím, jak jednotlivé postavy úpí ve svých nenaplněných touhách, je zkrátka moc.
Třebaže je pro komerční scénu přestávka asi povinností, Veletoči vysloveně ubírá na stravitelnosti. Aby byl v dnešní době vaudeville vtipný, musí mít švih, jakého se mamutí délkou hodnou Shakespeara skutečně nedosáhne. Je to škoda i proto, že herci v čele s Evou Holubovou a Marianem Rodenem podávají vyčerpávající výkony a plně se svými postavami souzní.
Iva Janžurová už na premiéře, hned poté, co utišila potlesk, pronesla, že diváci byli „pokusnými králíky“a inscenace se zřejmě bude ještě krátit. To je tedy úlevné zjištění, i když trochu překvapivé, protože od takového procesu bývaly odnepaměti finální zkoušky předcházející té generální.
Kéž se tedy krátí hodně, nenaplněnému potenciálu Veletoče by to opravdu prospělo.