Džídýpíár: kdo se nevypapíruje, bude stažen z kůže

Dejte mi o sobě tři čtyři obecné informace – křestní jméno, povolání, věk, region – a do 15 minut vám řeknu, s kým bylo vaše dítě předloni na táboře. Hlavní kanály komunikace (obstarožně se jim říká sociální sítě) učinily ze soukromí vzpomínku na minulost, abstraktní teorii, prázdnou skořápku. A jak už to dnes chodí, čím je něčeho méně, tím tlustší na to musí být zákon.

V době, kdy osobní data přestávají být osobní, protože na jejich vyzývavém odhalování mají „osoby“větší zájem než na jejich ochraně, přichází z Bruselu nařízení o sto stranách a devadesáti článcích, které se tváří, že nad daty otevírá neprůstřelný deštník.

Předpisu pod příznačně odpudivou zkratkou GDPR (čti džídýpíár) nerozumí nikdo, ze sna budí i experty; advokáti, k nimž byste se jindy šli poradit, marně bojují za to, aby se nevztahoval na jejich kanceláře. Ne proto, že by mu nechtěli dostát. Proto, že je to blbost volající do nebe.

GDPR především nemá nic společného s ochranou dat. Je to povinnost vytvářet stohy papírů pro případ, že přijde kontrola. Analýzu rizik. Směrnici o bezpečnosti. Dodatek k pracovním smlouvám. Dodatek ke smlouvám s klienty. Dodatek ke smlouvám s dodavateli. Dodatek ke smlouvám s ajťákem a uklízečkou. Poučení zaměstnancům. Poučení klientům. Souhlas od klientů. Vzor žádosti pro klienty. Vzor odpovědi pro klienty. Strategii reakce na bezpečnostní incident... To vše proto, aby se dotyčný vyvinil z toho, že je mu ochrana dat šumák.

Nařízení nezná slitování, a tak platí nejen pro správce velkých databází. Kontrola papírů může zazvonit ve sborovně školy, u invalidní důchodkyně, která štrykuje kabelky, i u kněze na faře. Ti všichni mají vyrábět stohy listin či texty plné floskulí, aniž na zmíněných sto stranách nařízení zbude místo pro jejich přesný výčet. Důchodkyně tak musí normu sama vykládat či vypláznout tříměsíční důchod za radu tápajícího experta.

Ani ti, kdo by chtěli předpisu učinit zadost ze samé lásky k papírování, týden před jeho účinností nevědí, co dělat. Obchodníci, kteří ve zmatku vycítili příležitost a začali nabízet drahé kurzy, jim to neusnadňují. Jako obvykle je mezi nimi spousta šmejdů, kteří se živí předstíráním znalostí. Pružně tak doplnili „experty“na bezpečnost práce a požární ochranu, kteří za velké peníze objíždějí firmy a vykládají kancelářským myším nesmysly o tom, že ústava zakazuje zakládat oheň v lese (skutečný případ!).

Všichni vědí, že jsou to hovadiny, ale firmy potřebují od zaměstnanců podepsat, že prošli školením. Kromě povinné zdravotní prohlídky, na které je doktor neprohlíží, jen inkasuje tři stovky, tedy přibylo ještě školení GDPR, ochrany údajů, jež žádná data nechrání. Pouze nutí babičku, která doma štrykuje kabelky a schovává si e-mailové adresy klientek, aby své „podnikání“pověsila na hřebík.

V nedávné minulosti se právní předpisy tvořily tak, že na jejich principech byla ve společnosti široká shoda. Některé normy platily jen v konkrétních rodinách (před jídlem se myjí ruce), ale to, co se mohlo spravedlivě vynucovat ode všech, se stalo zákonem (nesmí se krást). V době, kdy ony principy vymýšlejí multikulturní úředníci na zelené belgické lučině, je to naopak. Společnost někde žije, vyvíjí se a někde úplně jinde se pro ni vytvářejí práva a povinnosti.

Dobu spravedlivou tak pomalu nahrazuje doba papírová. Její prognóza je plná děsu: poškozuj si druhé, jak chceš, ale měj v pořádku lejstra. Dobrák, který se ze své dobrohlouposti „nevypapíruje“, bude naopak stažen z kůže.

Celé to papírové hnutí však nakonec jednu kladnou stránku má. Obava, že lidskou práci převezmou stroje a půlka zaměstnanců ztratí příjem i smysl žití, se nenaplňuje. Stroje budou napříště vytvářet hodnoty a lidé budou chodit do kanceláří... vyplňovat papíry.