Kateřina Krištůfková

Její jméno je na každém výtisku nejprodávanějších detektivek v Česku. Kateřina Krištůfková překládá z norštiny knížky, které napsal Jo Nesbø. Když před lety dostala nabídku pracovat na jeho detektivní sérii, spisovatele vůbec neznala. On už byl přitom jed

„Nenašla jsem jinou detektivku, u které bych se zasmála nahlas,“říká překladatelka Joa Nesbøho.

Nesbø umí dobře psát, není to rychlokvaška. A je neuvěřitelně vtipný. Nenašla jsem jinou detektivku, u které bych se zasmála nahlas.

Kolik lidí vyslovuje jméno Jo Nesbø správně? Málokdo. Nejčastěji ho vyslovují anglicky – Džou Nesbou. Nebo ho různě komolí. V norštině se ale O čte jako U a přeškrtnuté O na konci příjmení jako německé přehlasované Ö. Foneticky správně je to Ju Nesbö. Vybavíte si ještě chvíli, kdy vám nabídli, abyste přeložila slavnou detektivní sérii se svérázným kriminalistou Harrym Holem? Tu si pamatuji dobře, protože jsem vůbec netušila, kdo to Nesbø je. Detektivky nebyly moje doména, ani dneska bych si je nepřibalila na dovolenou. Takže jsem si musela na internetu načíst, že Jo Nesbø je spisovatelská hvězda. Jak dlouhý čas jste si vzala na rozmyšlenou? Byla jsem začínající překladatelka, dlouho jsem se nerozmýšlela. Byla jsem ráda za příležitost. Nikdo tenkrát netušil, že si u nás Nesbø najde tolik fanoušků a vyjdou tu všechny jeho knihy. Už jste po tolika letech prokoukla Nesbøho know-how? Proč jsou jeho knihy bestsellery? Umí dobře psát, není to rychlokvaška z kurzů tvůrčího psaní. Má perfektně vystavěné zápletky, šikovně si zvolil hlavní postavu, čtenáře baví sledovat Holeho osudy, nejen samotné vyšetřování. A hlavně, Nesbø je neuvěřitelně vtipný. To se v detektivkách vidí málokdy, skvěle používá satiru, ironii. Nenašla jsem jinou detektivku, u které bych se zasmála nahlas. Jak dlouho vám trvá překlad jedné knihy? Nesbøho knížky jsou poměrně tlusté, hrubý překlad mi zabere přibližně dva měsíce. Další měsíc až dva se v něm různě šťourám, přeformulovávám, ladím. Pak pošlu text svému redaktorovi, ten na něm pracuje nejméně další měsíc, vše spolu konzultujeme. Poté se knížka vysadí a spolu s korektorkou ji čteme všichni tři znovu. Tohle celé zabere šest sedm měsíců, než je konečně hotovo. Originál knihy k překladu dostanete, když vyjde v Norsku? Když jsem s Nesbøm začínala, překládala jsem knihy, které už vyšly. Teď jsme srovnali krok a knihu dostávám v okamžiku, kdy ještě ani neprošla redakcí v norském nakladatelství. To musí být skvělý pocit, že čtete něco, co je určeno jen pár vyvoleným. Je to tak? To ano, ale je s tím nepoměrně víc práce. U Žízně, to je nejnovější, jedenáctý díl série, jsem měla snad šest verzí rukopisu. Přečetla jsem si první, začala překládat a norská redakce spoustu věcí začala měnit. Předělávaly se celé pasáže, kapitoly. Všechny změny jsem musela přeložit, zanést do již přeloženého textu. Musíte hlídat, že když se něco mění vzadu, musí vše sedět i vpředu knihy. Do toho i já s redaktorem jsme nacházeli řadu nelogičností v ději a upozorňovali jsme na ně norské kolegy. Bylo to náročné. Nemáte při čtení redaktorské choutky? Že byste ten rukopis vylepšila? Na rovinu přiznávám, že norští redaktoři by s Nesbøho texty měli víc pracovat. Mám pocit, že Nesbø se s Harrym Holem vyčerpal, měl by ho už opustit a psát něco jiného. Opakuje se, schéma je pořád stejné, knížky jsou čím dál krvavější, zápletky těžko uvěřitelné. Jako kdyby se čtenáři hrál hru, kam až ho nechají zajít… Jo Nesbø byl v Praze dvakrát, osobně jste se setkali. Jaký na vás udělal dojem? Je zdravě sebevědomý, milý, což se dá říct o všech severských spisovatelích. Oni propagaci, setkávání se s čtenáři, berou jako součást své práce, neobtěžuje je to, jsou to profesionálové. Stejně přistupují ke svým překladatelům. Mám dobré zkušenosti s jinými autory, že když něčemu nerozumím, potřebuji něco vysvětlit, můžu se na ně obrátit. U Nesbøho to ale neplatí, ten by nedělal nic jiného, než odpovídal překladatelům. Je totiž přeložen do víc než padesáti jazyků. Jak vás napadlo studovat právě norštinu? Hlásila jsem se na němčinu na Masarykovu univerzitu v Brně a v nějakém zkratu jsem si k ní do kombinace připsala pedagogiku. Od začátku mě nebavila, byla moc teoretická, skončila jsem s ní bakalářskou zkouškou. Naštěstí se během studia otevíral kurz norštiny, přihlásila jsem se a sešla se nás v něm skvělá parta čtyř holek. Rok nato se otevíralo magisterské studium norštiny. Dostaly jsme se všechny a dodnes spolupracujeme. Máme malé nakladatelství Elg, kde vydáváme obskurní záležitosti, které by jinde neměly šanci. Kolik lidí v Česku umí norsky na překladatelské úrovni? S kolegy se pokoušíme založit něco jako spolek překladatelů ze severských jazyků, díky tomu vím přesně, kolik nás je. Za norštinu je to pětatřicet jmen, aktivně překládá tak dvacet. Je norština těžký jazyk? Gramatika je hodně podobná té anglické. Norština je trochu složitější ve výslovnosti, má specifickou melodii, ale dá se to ovládnout. Má své zvláštnosti? Například dánština má prý několik desítek výrazů pro sníh. Norové mají spoustu výrazů spojených s mořem, mořeplavbou a rybolovem. Mají desítky

výrazů pro různá skaliska – skaliska částečně potopená ve vodě, na břehu moře, ohlazená, špičatá, názvy pro různé druhy skal, kamenů… Pro tato slova nemá čeština většinou ekvivalent, při překladu si musím pomoci opisem. Norové se také na rozdíl od nás orientují podle světových stran, takže když se zeptáte v Oslu na cestu, odpoví vám, ať jdete na sever a na první křižovatce odbočíte na východ.

Je pravda, že Norové nemají vykání?

Ano, tykání zavedli v 70. letech, jsou hodně rovnostářská společnost a k tomu tykání patří. Říká se, že správný Nor tykne i králi. To si myslím, že není úplně pravda, ale mezi sebou si běžně tykají. V překladu to přináší řadu problémů. U nás nemůže policista přijít k podezřelému a říct mu Ahoj, Andreasi, jdu tě vyslechnout. Musím hlídat, kdo si v českém překladu s kým bude vykat, a najít později vhodnou pasáž, kde se přejde do tykání, abych se tím už nemusela zabývat.

Co máte na Norsku nejraději?

Krásnou přírodu, ta je tam opravdu úchvatná. Norsko je obrovské, je tam spousta míst, která jsou stále divoká. Norové jsou s přírodou hodně spjatí, spousta z nich žije na venkově, na samotách. Když jsem tam byla na vysoké škole jako au-pair, k nejbližšímu statku to byly dva kilometry a do nejbližšího městečka, kde se dalo nakoupit, deset.

Jsou si Norové a Češi v něčem podobní?

Mají podobnou historii jako my. Dlouhá staletí byli pod nadvládou Dánska, poté uzavřeli personální unii se Švédskem. Samostatní jsou až od začátku 20. století. Na začátku 19. století přijali vlastní ústavu a pak tam vypuklo národní obrození jako u nás. Museli bojovat za svůj jazyk, do té doby byla oficiálním jazykem dánština. Ten boj za obrodu jazyka přinesl zajímavý fenomén, že Norsko má dnes dva úřední jazyky. Bokmål, což je vlastně ponorštěná dánština, a nynorsk, uměle vytvořený jazyk na základě západonorských dialektů. Ten je menšinový, ale oba jsou rovnoprávné, oba se učí na školách, vydávají se v nich knihy, noviny, časopisy.

Kdybyste z Norska k nám mohla přenést jednu věc, která by to byla?

Moc se mi líbí jejich přístup k práci, nepracují od nevidím do nevidím. Tady je módní říkat, že jsem workholik, trávit v práci dvanáct hodin denně a nemít čas na nic jiného. To v Norsku neexistuje. Pracovní doba je od osmi do čtyř, a co se nevyřeší, neudělá v pracovní době, to se nechá na další den. Lidé mají víc volného času na rodinu a přátele. Nevidí smysl svého života v tom, že ho budou trávit v práci. Na nás mají možná pomalejší tempo, některé věci se vyřizují delší dobu, ale na druhou stranu mají ověřené, že jim nic neuteče. Práce počká.

Mají i specifický přístup k výchově. Kdybych tam plácla dítě na hřišti po zadku, budou na mě koukat skrz prsty, že?

Nejenže na vás budou koukat divně, ale nejspíš na vás zavolají sociálku. V Norsku je násilí na dětech zakázané zákonem. Mám známou, která vyrůstala v Oslu, ale má české rodiče, tím

pádem českou výchovu. Vzala si Nora, mají spolu dvě dcery. Jednu z nich jednou plácla přes zadek, holka to řekla ve školce a přišla k nim domů sociálka. Museli povinně absolvovat kurz rodičovství, sezení s psychologem a sociálka na ně nějakou dobu dohlížela.

Jak jste se s norskou výchovou sžívala coby au-pair?

Starala jsem se o děti, kterým bylo deset, osm a tři. Nejmladší měla období vzdoru, když něco chtěla a máma řekla ne, lehla si v obchodě na zem a dvacet minut se tam vztekala. A máma ji tak nechala, byla naprosto klidná, stejně jako všichni kolem. Norové razí názor, že děti mají rozum a samy dospějí k tomu, že tohle chování není správné. Mě to tehdy šokovalo, protože od nás jsem byla zvyklá na úplně jiný přístup. Když mě před odjezdem rodina vzala na večeři do lepší restaurace, ty děti tam skoro skákaly po stolech. Nevadilo to nikomu. Jenom mně.

Funguje jim tenhle přístup?

To je právě neuvěřitelné, z těch dětí vyrostou slušní lidé, se kterými je radost si povídat. Kamarádka, která byla v Norsku jako au-pair, měla na starosti chlapečka, který byl strašně rozmazlený, nesnesitelný. Sešla se s ním pak v době, kdy mu bylo osmnáct, a on se s ní bavil o tom, jaký rozpočet má norské ministerstvo obrany! Norské děti se v pubertálním věku srovnají a začnou se zajímat o spoustu veřejných věcí. Běžně po střední škole na rok odjíždí na dobrovolnickou stáž třeba do Afriky nebo jdou pracovat. Aby si rozmysleli, co chtějí dělat dál. Už na konci té střední jsou z nich rozumní dospěláci.

Ovlivnila vás norská výchova, když jste se sama stala mámou?

Moc ne, jsem zastánkyní toho, že když už není zbytí, vysvětlování nefunguje, je lepší dítě lehce plesknout po zadku. To pochopí hned.

Norsko je rovnostářská společnost, a to včetně partnerských vztahů. Čím to, že muži se tam víc angažují v péči o děti a domácnost?

Je to tak. Ta rodičovská role je tam víc fifty fifty, stejně je to v zapojení do domácnosti. Je to výchovou, vidí to odmala a přijde jim to běžné. Navíc v Norsku nebývají ženy dlouho s dětmi doma. Rodičovská dovolená trvá přibližně rok, část je vyhrazena matce, část otci. Většinou bývá deset měsíců doma matka, pak nastupuje na dva měsíce k dítěti otec, když je nevyužije, tato doba včetně finanční podpory státu rodině propadá. V jednom roce norské děti běžně nastupují do školky. Ženy se vrací do práce brzy a je jasné, že se tím pádem musí víc angažovat i jejich partneři, nemají doma tříletý full servis. Ve Skandinávii je také standardem, že lidé tam běžně ovládají skvěle angličtinu. U nás je to stále skoro třicet let po revoluci kámen úrazu. Proč?

Muži v Norsku se více angažují v péči o děti a domácnost. Je to dané výchovou. Vidí to odmala a přijde jim to běžné.