Stará Arménie v Turecku mizí Je to kulturní genocida
Historik umění Ivan Foletti upozorňuje na likvidaci arménského dědictví.
Milada Prokopová redaktorka MF DNES
a informačních cedulích v bývalém středověkém hlavním městě Arménie Ani, kde v 11. století žilo přes 100 tisíc obyvatel a křížily se tu kultury celého tehdejšího světa, není o Arménech žádná zmínka. Podle oficiální turecké doktríny na severovýchodním území jako by nikdy nežili. Dědictví, které tu arménský, ve své době velmi vyspělý a kulturní národ zanechal, má upadnout v zapomnění. Podle Ivana Folettiho, historika umění z brněnské Masarykovy univerzity, jde do jisté míry o pokračování toho, co začalo arménskou genocidou za 1. světové války, kdy Osmanská říše zlikvidovala 1,5 milionu Arménů. Tentokrát jde však o ničení kulturního dědictví.
„Jediná možnost, jak odvrátit úplnou zkázu, je nastolit dialog mezi dvěma zavilými nepřátelskými tábory – Armény a Turky. Je to šílenství, ale chceme se o to pokusit, jinak svět přijde o památky nedozírné ceny,“říká Foletti.
Právě jste se se studenty vrátil z Arménie. Co jste tam viděli?
Projížděli jsme kolem jezera Sevan a po středověkých kostelech a klášterech ze 7. století a kolem vrcholného období kolem roku 1000. Navštívili jsme například klášter Marmashen. Je opuštěný. Za první světové války ho vydrancovali Osmané. Mniši se tam už nevrátili, protože pak přišla bolševická revoluce, Arménie se stala součástí Sovětského svazu a ten kláštery netrpěl. Stavby ale pořád stojí a bezprostřední zkáza jim nehrozí, protože jsou na arménském území. To se ale nedá říct o dalších památkách, za tureckými hranicemi.
Jak se ocitly na tureckém území?
V roce 1921. Tehdy se rozhodovalo o připojení středoasijských republik k Sovětskému svazu a Stalin se dohodl s Turky, že jim přepustí část území. Šlo v podstatě o celou nejstarší Arménii včetně hory Ararat, na které podle biblické legendy přistál Noe s archou. Takže Arméni přišli o svoji posvátnou horu. Je to, jako kdyby nám někdo sebral Říp. Přestože jde o jejich národní symbol, nesmějí na ni. A zrovna tak nemohou ke svým nejstarším památkám.
Ten problém je ale ještě starší. Mluví se o genocidě Arménů za 1. světové války. Uznal ji vloni dokonce i český parlament. O co šlo?
V době vlády Mladoturků ale nastalo něco děsivého.
Proč Turci nesnášeli Armény?
Byli sice malý národ, ale velmi šikovný a vzdělaný. Když Osmané na nátlak západních zemí dali větší práva menšinám, začali Arméni podnikat a stávali se z občanů druhé kategorie velmi zámožnými lidmi. Poté, co se k moci dostali nacionální a radikální Mladoturci, atmosféra ještě zhoustla. A pak přišla 1. světová válka a v roce 1915 velká porážka Turků od Rusů. Mladoturci obvinili Armény, že špatně bojovali a drželi s nepřítelem, a vzali jim zbraně. Ministr vnitra Talat Paša pak rozhodl, že Armény vyvraždí.
To mi připomíná situaci v Německu a Hitlerovo konečné řešení židovské otázky...
Ta paralela se opravdu nabízí. A i když se podmínky liší, způsob je obdobný. Maloturecké oddíly smrti obsadily arménské vesnice, oddělily muže od zbytku populace a bez milosti je sekerami a noži povraždily. Ženy a děti hnali ozbrojenci do pouště v Sýrii do koncentračního tábora v Aleppu. Nebylo to nic jiného než pochody smrti. (Pozn. red. genocida Arménů je popsaná například v románu Franze Werfela Čtyřicet dnů.)
Genocidu Arménů uznalo 13 států, například Německo, Francie, Švédsko, Itálie, Polsko, Slovensko a Česko, ale ne Velká Británie a USA. Čím to?
Chtěly a chtějí být s Tureckem zadobře. Nejdřív to byla ropa, v období studené války bylo Turecko hrází proti komunistickému bloku. Dnes je aktuální otázka migrantů.
Mluvíte o kulturní genocidě. Co se tedy konkrétně děje?
Kláštery, které před sto lety prosperovaly, se změnily v ruiny. Arménské kostely jsou bytelné stavby, nepadají samy od sebe. Víme o klášteru Khtzkonk, kde zmizely čtyři kostely z pěti. Pátý má narušenou statiku, protože se ho někdo snažil vyhodit do vzduchu. Jiné kláštery někdo ostřeloval dělem. Kdy se to stalo přesně, nevíme. Nejspíš v 50. letech minulého století, kdy turecký stát začal oficiálně negovat genocidu. Pravda je ale i to, že oblast byla uzavřenou vojenskou zónou, takže se na památkách mohli cvičit vojáci. To už nepokračuje, ale i tak je situace zoufalá. Arménské památky většinou nikdo neochraňuje. Dokonce máme důkazy o tom, že se tam stále rabují hrobky. Říká se, že když Arméni utíkali, schovávali zlato a šperky.
S jakými zvěrstvy jste se setkali?
v okolí, takže nikdo nepozná, co je původní a co dodané, a navíc se tím ničí archeologické nálezy. Mizí arménské nápisy z budov. A ty jsou cenné jako artefakty i jako dokumenty. Vypovídají o době, kdy stavby vznikly. V Ani je například nápis: „Já, byť jsem nejmladší a ne právě nejmilovanější syn svých rodičů, jsem jim vystavěl tuto hrobku.“To už je celý příběh, který vypovídá o vztazích v rodině. Na cedulích o historii města není ani zmínka o Arménech. Přitom tu v 10. a 11. století žilo přes 100 tisíc lidí mnoha národností, a také seldžučtí Turci. Právě tady by mohly začít obě strany spolupracovat na záchraně.
A co Arméni v Česku?
Jsou rádi, že se o jejich kulturu zajímáme. Je potřeba ale přiznat, že i oni mají v sobě obrovskou bariéru – zranění z národní tragédie i nacionalismus. Je to dědictví obdobné jako odsun, vyhnání, Sudety mezi Čechy a Němci. Dokud nebudou schopni o tom spolu mluvit, budou dál památky mizet. Dříve byla Arménie vyspělou křižovatkou kultur, ale pak přišel nacionalismus a ten všechno zničil.
Je šance památky zachránit?
zhruba 30 studentů, kteří tam se mnou v posledních pěti letech byli. Což bude průřez uměním celého Kavkazu. Chtěli bychom natočit jeden celovečerní film.
Připravuji také jeden šílený plán. Chtěli bychom se studenty jít z kláštera v arménském Marmashenu přes Khtzkonk v Turecku až do Ani, abychom prošlápli starou cestu, po které chodili Arméni, Turci a další národy už před stovkami let. Pokud by se to povedlo, byli bychom první lidé od roku 1921, kteří tudy prošli. (Hranice je obdobou železné opony z dob komunismu. Pozn red.)
A pokud se to nepovede?