Slavné výročí neexistující republiky
Razie Jakuba Pokorného, reportéra MF DNES
Poměrně často si vzpomenu na ironický komentář jednoho kolegy z MF DNES, podle kterého letos budeme slavit 100. výročí neexistujícího státu, protože Československo se v roce 1993 rozpadlo.
Z jiného úhlu pohledu se dokonce stát založený v roce 1918 (tzv. první republika) rozpadl již mnohem dříve.
Přiznám se, že se nějak na letošní slavení a juchání nemohu naladit, ačkoli se nepovažuji za historického ignoranta. Třeba s výročím listopadu 1989 a každoročním zapalováním svíčky na pražské Národní třídě problém nemám, a to nejen proto, že rok 1989 jsem už osobně zažil.
Napíšu rovnou, co mi chybí: nějaký kritický pohled na sté výročí i první republiku a tomu odpovídající diskuse. Chybějí mi trochu také oslavy odpovídající stylu 21. století, které zaujmou nejen mě (ročník 1976), ale i generaci dnešních školáků a studentů, jež je schopna ve škole učitelům z neznalosti tvrdit, že „v roce 1989 bylo osvobození“.
Tento pohled na historii je samozřejmě subjektivní a nikomu ho nenutím. Myslím si však, že s tímto pohledem nejsem osamocen, ačkoli na „slavné výročí“se málokdo bojí si veřejně sáhnout.
Doučování z dějepisu
Zatímco listopad 1989 se často slaví vtipně – viz třeba každoroční Sametové posvícení s průvodem recesistických masek – oslavy 100 let republiky prozatím připomínají spíš doučování z dějepisu.
Doučuje se třeba vystavením Zlaté buly sicilské na Pražském hradě, o které všichni ze školy víme, že byla vydána v roce 1212. Málokdo však ví, co to vlastně bylo a jak náš stát souvisel s tou „mafiánskou“Sicílií. Nemluvě o tom, že s Československou republikou nemá Zlatá bula sicilská nic společného.
Letošní výročí má i tu nevýhodu, že na rozdíl od „rockera“Václava Havla byl Tomáš Garrigue Masaryk s prominutím pro dnešní dobu postavou trochu nudnou a svým majestátem téměř až „neživou“.
S tím souvisí i fakt, že se u nás skoro až nezdravě glorifikuje období první republiky, které určitě nebylo žádným ideálem, a to nejen kvůli hospodářské krizi a nastupujícímu stínu nacismu v Německu. Ale zase opakuji, že svůj pohled na výročí nikomu nenutím. Částečně mám jistě i „generační handicap“, neboť třeba vojenské přehlídky (letos také bude) mám jako dítě spíš spojené s dobou socialismu.
Problém je ještě v tom, že náš stát zmítaný dějinami má iniciačních výročí (zvlášť v letech a dnech končících číslem 8) možná až příliš mnoho. Konečně i svátek 28. září, lidově zvaný „svatý Václav“, je oficiálně Den české státnosti, takže našemu státu by tak bylo nikoli sto, ale 1 083 let. Ale jisté to není, stejně jako není úplně jistý rok zavraždění knížete Václava.
Kocáb snad něco vymyslí
Odvaz v tomto směru snad slibuje koncert 100 let republiky, který se odehraje 28. října, protože nepochybuji o tom, že Michael Kocáb a David Koller něco zajímavého vymyslí, ale to je pořád málo.
Dobrým nápadem byl i festival Re:publika, který měl však (pro Pražana) tu nevýhodu, že trval příliš krátce a konal se v Brně.
Trochu se bojím, že teď budu dostávat dopisy čtenářů, abych neurážel Masaryka a koukal si obejít všechny výstavy se Zlatou bulou sicilskou, že výročí konečně pochopím. Ale o to opravdu nejde.
Tak snad to ještě do října nějak doženeme a pořádně si ten „mejdan“užijeme.