Utoya, 22. července, přímý přenos masakru. Ale proč?
Nic než strach: cílený, přiživovaný, stupňovaný strach o děti. To je norský film Utoya, 22. července, který se po sedmi letech vrací k masakru na táboře, kde po Breivikově palbě zůstalo 69 mrtvých.
Mirka Spáčilová redaktorka MF DNES
Podstatu snímku shrnuje distribuční slogan „72 minut, které otřásly Evropou“. Režisér Erik Poppe sleduje klíčové okamžiky na ostrově od útoku do příchodu policie takřka v reálném čase bez střihu a hudby, jako v přímém přenosu.
Účinek je zjevný, účel nikoli. Třebaže se filmař zaštiťuje poctou obětem, nelze zaplašit pocit, že spíše kalkuluje s tragickou senzací. Ostatně film nedosáhl na ceny ani doma, ani na Berlinale a recenze listu Hollywood Reporter přesně vystihla, že forma reportážní rekonstrukce dělá ústupky zákonitostem smyšleného thrilleru, včetně vývoje od zvratu událostí k melodramatu.
Podle časové osnovy
Fakta jsou známá: norský radikál Anders Behring Breivik odpálil 22. července 2011 v Oslu nálož, která zabila osm lidí, a poté v převleku za policistu postřílel 69 členů letního tábora sociálnědemokratické mládeže na nedalekém ostrově Utoya.
Film se drží časové osnovy do detailu. Oslo v 15 hodin 17 minut zažije výbuch, na ostrově mezi stany v 17 hodin 6 minut telefonuje dívka s vyděšenou matkou: „Klid, ostrov je nejbezpečnější místo na světě.“Pak se vydá najít mladší sestru, která jí ironicky vpálí, ať si jde s kytarou zpívat o světovém míru, načež s kamarády probírá dobíjení mobilu, grilování, diskotéku – a také útržky zpráv z metropole: byl to plyn, nebo teroristi?
Od chvíle, kdy si kamera hlavní hrdinku vybere, jde stále s ní, vedle ní nebo jí nahlíží přes rameno jako v dramatu Saulův syn. Metoda tedy není převratná, i snímání v nepřetržitém záběru už kinematografie zažila, v daném případě však umocňuje obraz paniky, která od prvních výstřelů a pokřiku „Utíkejte!“ovládne plátno: působivě, bezvýchodně, a přitom vlastně monotónně.
Hororová vybíjená
V první půli prchá dívka se skupinkou do lesa, v druhé se vrací hledat sestru. Jednotlivé zastávky její pouti vytahují z anonymity davu momentky několika postav: emigranta, hošíka v zářivé bundě, postřelené školačky – a rozehrává tak na půdě dokumentárně děsivé štvanice princip hororové vybíjené s hádankou, kdo přežije.
A jak žene aktéry do modelové situace od zlověstných kroků kolem stanu po váhání před skokem do ledové vody, oslabuje podstatu hrůzy, totiž naprostou bezmoc, kdy se každá vteřina čekání zdá být věčností.
Z některých okamžiků skutečně mrazí, ať jde o kradmé telefonáty, názorné umírání nebo rvačky o poslední úkryt pod skalními převisy – Jdi jinam, tady už je plno! Zabírají i zoufalé úniky k úlevným myšlenkám – Až bude po všem, dám si doma horkou vanu. Ale současně se buduje portrét příkladné studentky, jež riskuje pro jiné a svou budoucnost vidí v politice.
Reportážně drásavý film Utoya, 22. července je pochopitelně divácky nepříjemný, ale navíc ještě nepříjemně spekulativní. Postrádá odpověď na klíčovou otázku, proč vlastně vznikl a co chtěl sdělit, jestliže kalkuluje výhradně s citovým vydíráním.
Nicméně v jednom ohledu se dá jako upřímný hold obětem masakru přijmout. Nezajímá se totiž vůbec o vraha, sám Breivik je zde pouhou bezejmennou siluetou.