Jak jsem viděl Tour de France
Vzpomínky na Tour: jaká také je z novinářského automobilu.
Tour de France je snadné tu a tam proklínat. Třeba když po 17. etapě sjíždím autem z průsmyku Portet, kolona vytrvale stojí, jiná ústupová cesta odtud není, a tak těch 16 kilometrů dolů do údolí zvládám průměrnou r\ychlostí 7 km/h, výrazně pomaleji, než se předtím cyklisté drápali nahoru do cíle.
Nebo když po napsání článků dorazím ve 22 hodin na penzion ve městě Oloron-St. Marie, obejdu tu osm restaurací a všude mi sdělí, že už nevaří, jelikož kuchaři tady po desáté večer prostě nedělají.
Anebo tehdy, když mi organizátoři zašlou mailem „bojový plán“pro 10. etapu, v němž se jako hadi do sebe zaplétají pětibarevné nákresy uzavřených i dočasně průjezdných silnic mezi startem a cílem, já se řídím tímto plánem a stejně uváznu s mnoha dalšími u policisty, který si strategii dne vyložil poněkud jinak.
Tour je logistický kolos. Táhnout s ním napříč Francií se podobá nájezdu Hunů na Galii. Na rozdíl od Hunů je však tento zběsilý nájezd domorodci nadšeně vítán.
Stačí se začíst do čísel Tour a pochopíte. O závod se stará 29 tisíc policistů, četníků a požárníků. Reklamní karavana je procesím o délce 11 kilometrů, z něhož je během Tour odhozeno 16 milionů předmětů. Kabely v technické zóně u cíle mají dohromady 609 kilometrů. Denně se s Tour přesouvá 4 000 metrů kovových bariér a 2,7 kilometru reklamních panelů, které parta montérů po každé etapě posbírá a v noci přesune zase jinam.
Pokud si uvědomíte mohutnost tohoto kolosu, musíte Tour prominout i ty občasné zádrhely. Zvlášť když vás závod vzápětí odmění momenty vskutku speciálními.
Bludičky, vůně grilů i husí kůže
Po překonání šnečího tempa z průsmyku Portet mě navigace do 45 kilometrů vzdáleného hotelu vede „zkratkou“aneb průsmykem Ancizan. Na úzké silničce uprostřed lesa si za tmy připadám jako na konci světa, jenže pak vyjedu na vrchol průsmyku a přede mnou se otevře rozlehlá náhorní plošina, odkud do tmy světélkují jako bludičky obytné vozy fanoušků usazených tu na noc. Krávy se povalují na silnici, o kus dál ji přecházejí koně, všem chvíli trvá, než se uráčí uhnout, a to čekání vám najednou vůbec nevadí, protože i tohle je Tour.
Jindy se až před půlnocí dostanu do průsmyku Menté, kde mám na tamní turistické ubytovně objednaný nocleh. Jasně, zase žádná večeře. Ale u zavřeného baru sedí dva belgičtí fanoušci, pozvou mě na pivo a rozpovídají se: „Léta fandíme fotbalistům Anderlechtu, jezdíme na jejich zápasy, ale na žádném stadionu nemůžete mít takové zážitky jako tady. Stáli jsme u silnice už pět hodin před příjezdem závodníků, pozorovali všechny ty amatérské cyklisty, co se vydrápali na kolech nahoru, a vdechovali vůni grilovaček kolem. Tour, to je jeden velký balíček vjemů, který vám žádná televize nezprostředkuje.“
Pravda, její letošní ročník vzbuzoval na základě některých skandálů i často velmi zkreslené dojmy.
1. Neschopní policisté rozprašují na jezdce slzný plyn, případně si je po etapě pletou s fanoušky a inzultují je (viz aféra Froome).
2. Diváci srážejí cyklisty na zem dokonce i při závodě a mají větší zájem o exhibicionismus než o sport.
Co se týče policistů, bývalý skvělý sprinter Stuart O’Grady na jejich obranu hned sděloval: „Znám ty hochy léta, odvádějí na Tour úžasnou, většinou neviditelnou práci. Neodsuzujme je jen podle toho, že se jim výjimečně něco nepovede.“
A ty skupinky „pomatenců“a exhibicionistů? Ani ty by neměly vrhat stín na drtivou většinu ostatních fanoušků, vytvářejících kolem trati takový kotel, že Dan Martin, tento zarputilý irský bojovník ze staré cyklistické školy, s nadšením vypráví: „Je cosi velmi zvláštního na Tour. Občas si říkám: Do háje, tohle je tak vzrušující. Škrábete se do hor a kolem vás řvou všichni ti fanoušci, až z toho dostáváte husí kůži, a přestože úpíte, na tvář se vám vkrádá úsměv.“
Dvanáct milionů diváků každoročně stojí podél trati Tour.
Jistě, někteří tu i pískají, pokud možno na tým Sky. Ale i ti by měli nahlédnout dál než jen za povrchní hladinu tiskových zpráv.
Rusovlasá dívka podupává u hotelu Sky s autobiografií Chrise Frooma a občas vrhne pohled plný obav na matku: „Má to cenu čekat? Stejně se mi určitě nepodepíše.“Konečně vyjde ven Froome, usměje se na dívku, zeptá se, jak se jmenuje, napíše věnování. „A s námi se vyfotíte?“ptá se jej početný Fan Club mladého Egana Bernala. Načež jim čtyřnásobný šampion Tour, u trati vypískávaný, pózuje na sérii selfie, ochotný a vstřícný.
Nebo si vemte Luka Rowea ze Sky. Před lety mu napsal jistý Mark Allen, že se léčí s leukemií a je jeho velkým fanouškem. Rowe mu poslal k Vánocům pohlednici, dres týmu a posléze mu pomohl i s léčbou. Letos uzdravený Allen fandil na Tour. Jakmile se to Rowe dozvěděl, připomněl: „O tomhle je život.“
Ahoj mami, jsem O. K., jedu dál
Tour je mnohem víc než jen závod právě kvůli tisícovkám takových vedlejších i hluboce lidských příběhů. Pomáhají vám, když si vás ke konci závodu únava zákonitě najde, ať už na trati, či u počítače, protože spánku ubývá, dny splývají a frekvence vypité kávy rychle narůstá. Dívka Chloe, která ji v tiskovém středisku rozlévá, se po časovce usměje: „Až Tour skončí, pár týdnů nebudu chtít kafe ani vidět.“
Tour je ovšem zároveň rovněž kláním, které v roli závodníka chcete dokončit více než jakékoliv jiné, a to se ani nemusíte jmenovat Peter Sagan, jenž o své rekonvalescenci po těžkém pádu vyhlásil: „Lev se zotaví rychleji než zebra.“
Lawson Craddock se tudíž stává prvním jezdcem v historii, držícím tu poslední místo od první až do závěrečné etapy. Od pádu v úvodní den šlape se zlomenou lopatkou, nicméně odmítá vzdát a v rámci charitativního projektu „překonej sám sebe“tak vydělá i 195 tisíc dolarů na záchranu svého domovského Alkek velodromu v Houstonu. Mámě Ellen občas pošle domů krátkou SMS: „Jsem O. K., jedu dál.“Máma letí na konec závodu do Francie a vidí, jak se její syn už v cíli sobotní časovky rozpláče dojetím, protože cítí, že to dokáže, a říká: „Byly to nejdelší tři týdny v mém životě. Teď prožívám ryzí radost.“
Tour vám dává, co si zasloužíte
Jeho krajan Taylor Phinney v posledním sjezdu poslední horské etapy trefí výmol, ten mu vyrazí ruce z řídítek, letí na silnici, smýká se po ní, až narazí do stromu.
„V tu chvíli jsem si pomyslel: To si ze mě děláte srandu? Dojel jsem tak daleko a teď mám skončit?“vypráví Američan. Ale neskončí. Má zlomený nos i kost pod pravým okem, tělo plné modřin, přesto oznámí: „Jsem v pořádku, do Paříže se dostanu.“Po chvíli přidá: „Tour vám dává, co si zasloužíte. A já cítím, že jsem si tu Paříž zasloužil.“
Sylvain Chavanel dokončí v 39 letech Tour poosmnácté, loučí se s ní a povídá: „Jedna ohromná kapitola mého život se právě uzavřela.“Na tomto závodě zažil 368 etap, strávil tu více než rok života.
My ostatní, závodníci i novináři, opouštíme Tour a víme, že navzdory vší té únavě se sem budeme chtít vracet. Má to podobné skoro každý, kdo žlutý závod nějaký čas vdechuje, přestože jej občas proklíná.
Cestou z Francie domů uvíznu s autem v mnohahodinové „stau“na německých dálnicích, kolabujících pod náporem měnících se prázdninových turnusů, a říkám si: Ta hodinová zácpa v průsmyku Portet byla vlastně jen úsměvná epizodka.
A tak jak pronesl Geraint Thomas, než upustil mikrofon na konci vítězného projevu na Champs-Elysées: „Vive le Tour!“