Jedno občanovo ráno mezi lidmi fake a lidmi doopravdy

Jednoho rána se občan jen pomalu probouzel, načež kafařil, naslouchaje rádiovlnám. Resumovaly šest neděl utužování spojenectví z pohledu Donalda Trumpa.

Odsouhlasil komuniké summitu G7, za pár hodin jej tweetem odvolal a urazil premiéra Kanady. Uklidnil se rozpoutáním globální celní války, načež na setkání NATO nazval Německo služebníkem Ruska. V Londýně se bál nudy, tak Brity poučil, že Mayová brexit zbabrala. Zato se samoděržcem ruské rozvědky si rozuměl tak, že zpochybnil i vlastní zpravodajské služby. O den později to těžce lexikosyntakticky spravoval, dále vypouštěje toxické tweety jazykem, nad kterým by osvícenští tvůrci Ústavy USA zaplakali.

Tweety – to je autentický Trump: škoda, že je většina médií neservíruje syrové. Pro paranoidního narcistu jsou největší kacíři republikáni, kteří „neuvěřili“. Na prvním místě tedy předseda senátního výboru pro branné síly John McCain, hrdina z Vietnamu, který se oproti nejvyššímu veliteli nevyvlékl z vojenské služby. Mohykán přímosti Trumpův výkon nazval jedním z nejostudnějších v historii amerických prezidentů. A stejně jako jiní předpověděl další psychickou dekompenzaci a nekoordinovaný neklid.

Na to navázala BBC reportáží o kariéře brazilského fotbalisty Carlose Raposa, císařsky sebezvaného Kaiser, který odehrál dvacet let v nejznámějších klubech. Postavu měl, ale hrát neuměl, hlásil tedy po výkopu zranění a vícekrát pohřbíval babičku. Jeho renomé se šířilo, hlavně tím, že častoval spoluhráče hostinami, celebritami a přísunem děvčat. Na odpočinek odešel jako uznávaný hráč s čistou bilancí zřejmě 0 branek.

Na cestě do práce projel občan podél billboardů, kde ho jakási tvář upozornila, že dává k dispozici svou „odvahu říkat pravdu“se záhadným slibem „přidáme peníze slušným lidem“. Následně minul další tváře, které dávají k dispozici svoje znalosti nabyté ve Sládkovičově a tajemných panevropských akademiích komunikace. Pak konečně dorazil na pracoviště. Tím byla zcela náhodou psychiatrická léčebna. V parku jej ostentativně ignorovala skupinka kouřících, o kterých není neznámo, že se živí jako tzv. hospital hoppers – nemocniční kobylky, spokojeně a zdarma trávící život přeskoky z ústavu do ústavu, vždy s jiným tklivým fake příběhem. S pocitem hluboké úlevy dorazil občan na oddělení schizofrenních pacientů: věděl totiž, že tito upřímní lidé své bizarní příběhy myslí a často i žijí doopravdy.