Proč máma pije je zoufalým pokusem o Bridget Jonesovou
Je asi tak tisíc způsobů, jak vtipně a s nadhledem popsat náročný život matek. To by však blogerce Gill Simsové musel někdo říct.
Představte si, že sedíte v restauraci přímo vedle party hihňajících se puberťaček, co už tři hodiny srkají jednu limonádu. Vy si chcete v klidu vychutnat svůj oběd. Bohužel to nejde. Jejich zvonivý smích se vám totiž stihl prodrat i do částí těla, o kterých jste ještě před chvílí nevěděli. Asi tak se člověk cítí při čtení humoristického románu z nakladatelství Motto Proč máma pije. Napsala jej anglická blogerka a nyní už i spisovatelka Gill Simsová.
Uvolněný název i obálka knihy věstí stejně svěže ironický a upřímný příběh, jaký před lety nabídla Helen Fieldingová se svou Bridget Jonesovou. Simsová však dokázala, že psát i o tak banálních věcech, jako je velký zadek nebo nezdařilé randění, se dá považovat za skutečný kumšt. Pokud se tedy někdo nevyžívá ve čtení knih, kdy se za hrdinku musí nonstop stydět. Smutným faktem navíc je, že za neutuchávajícím bombardováním čtenáře nadhledem a ironií se skrývá čirá neschopnost. Už na desáté stránce musí alespoň trochu příčetného člověka ze všeho popisovaného stěžování bolet hlava. A to jich ta kniha má téměř čtyři sta.
Stárne se a bude hůř
Ano, je smutné, že protagonistka už nemůže nosit spodní prádlo jako v šestnácti ani pařit bez následků jako ve dvaceti. Jenže to je fakt, se kterým je nutné se smířit. Hrdinka je prostě obětí všeho okolo – svých dětí, manžela, úspěšnějších matek i koloběhu času. Sama touží stát se největší supermámou světa, stačí se však jen podívat na její slovník a způsob, jímž mluví s atraktivními muži, a je jasné, že se jí nikdy nestane.
V zahraničí románu vyčítali, že legitimizuje alkoholismus matek a ještě je k pití povzbuzuje. Ano, ale úplně jinak, než zmiňovaní kritici uvádějí. Simsová totiž napsala tak iritující příběh, že jej člověk musí spláchnout alespoň dvěma deci bílého.
Své čtenáře a hlavně čtenářky si však kniha nepochybně najde. Stačí se podívat na konflikty, které vznikají v internetových diskusích mezi jejími zastánci a odpůrci. Jeden tábor si myslí, že by se dílo mělo stát biblí, zatímco druhý by je nejraději poslal na seznam zakázané literatury. Alespoň za ty emoce si tak Simsová zaslouží nějaká procenta, stejně jako za svůj přehled v popkultuře, který občas přinese vtipné přirovnání, jinak je to ale hlavně za soucit s překladatelkou, která se knihou musela několikrát prokousat.