Londýn se neopakoval. Vadlejch byl osmý
Tak ani Jakub Vadlejch ne. České medailové ruce na evropském šampionátu atletů v Berlíně zůstávají i po čtvrtečním finálovém bloku prázdné. Báječný londýnský večer z loňského světového šampionátu se neopakoval.
Tehdy Jakub Vadlejch a Petr Frydrych slavili stříbro a bronz, pobočníci zlatého Němce Vettera.
Tehdy kouč Jan Železný říkal „neskutečný závod“a psycholožka Zdeňka Sládečková se usedavě rozplakala dojetím.
Tentokrát zůstal Petr Frydrych po svém třetím hodu k 70 metrům stát u odhozové čáry v hlubokém předklonu, hledící do země, snad tam hledající své loňské procitnutí. Ve finále skončil poslední. Jakub Vadlejch začal závod hodem na 80,64, chvilku držel třetí příčku, ale pak házel méně a méně, záměrně přešlapoval.
Rudolf Černý, trenér oštěpařek Špotákové a Ogrodníkové, před závodem říkal: „Kuba hodí tak daleko, kam ho dnes pustí zdraví. Může to být na 90 metrů nebo na 85, nikdo neví.“Nebylo to ani na těch 85. Osmé místo, to je Vadlejchova realita měsíc poté, co vyhlásil poplach a začal s horečnou léčbou naštípnutého obratle. Závod s časem prohrál. „Opravdu to nešlo, ať jsem dělal, co jsem dělal,“líčil. „Hrůza. Dva týdny jsem nemohl dělat totálně nic, z těla zmizela spínavost i síla a tady to nenaskočilo zpátky.“
Jan Železný se v hledišti zlobil, když jeho svěřenec musel přípravu na poslední hod odložit kvůli finále steeplařek. Pokus poslední naděje pak letěl pod čáru označující 80 metrů. Vadlejch si dal ruce v bok, usedl na rozběžišti na bobek.
„Věděl jsem, že tu pět dobrých pokusů ve svém zdravotním stavu nedá, ale v jeden povedený jsem věřil,“tvrdil kouč. Vadlejch přiznával: „Bojoval jsem do podledního pokusu, ale nenašel jsem recept. Měl jsem v sobě cosi mezi bezmocí a vírou, že se to ještě zlomí. Hlava si těžko srovnávala, že mi to létá jen k 80 metrům. Skoro celou sezonu to bylo parádní a teď jsem ji totálně zkazil.“Tohle nebyl český den. Zato byl opět německý. Proti Londýnu dokonce tuplovaně.
„Olympijský stadione, řeknu jen jedno slovo: OŠTĚP,“zaburácel hlasatel, když vše začínalo. Přes ochozy, zaplněné 45 tisíci diváků, se převalila vlna nadšení.
„Jak dlouhé hody chcete dnes vidět?“křičel tedy dál hlasatel. „50 metrů? 60? 70? 80? Nebo 90?“
Fanoušci mistra světa Johannese Vettera hned vyvěsili na speciálních tabulkách své přání: 94,44.
Ale Vetter se pánem tohoto večera nestal. „Andi, nech ho letět!“vyzýval jiný transparent olympijského šampiona Andrease Röhlera. A on poslechl. Přešlápnutý úvodní hod za 88 metrů byl jen hrozbou. Pak to přišlo: 89,47 ve čtvrté sérii.
Hned jak oštěp odhodil, Röhler zvedl triumfálně ruce nad hlavu. Věděl: To je hod, na který jsem čekal.
Zapomenuto rázem bylo, že v kvalifikaci mu podklouzávala tretra a zachraňoval se až třetím pokusem.
A že v červnu v Ostravě prohrál na Zlaté tretře s Vadlejchem? To byla jen malá zastávka na cestě k velké berlínské slávě.
Německý mistr Andreas Hoffmann mu kryl výkonem 87,60 ze stříbrné pozice záda, pouze bronzový Estonec Magnus Kirt rozrazil trojblok domácích oštěpařů. Češi zůstali zklamaní. „86 metrů by mi stačilo na bronz. Co k tomu říct?“smutnil Vadlejch.
Tak snad za rok, na světovém šampionátu v Kataru.
Medailový osud české oštěpařské školy, nesčetněkrát úspěšné, bude mít dnes v rukou v závodě žen Nikola Ogrodníková.