Federace. Jen slovo
Když v úterý 29. října 1968 zavítala do Bratislavy vláda v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou, předsedou vlády Oldřichem Černíkem, předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským a předsedou ÚV KSČ Alexandrem Dubčekem, dostalo se jí nebývale spontánního srdečného uvítání.
Důvodů k těmto vřelým projevům občanů (od března 1968 opět) hlavního města Slovenska, ale nejen jich, bylo několik: především na Slovensko přišly osobnosti, jež stály za zásadním posunem československé společnosti od obecné dlouhodobé ustrnulosti k občansky uvolněným projevům, oficiálně charakterizovaným jako přechod od politiky komunistického dogmatismu k politice „socialismu s lidskou tváří“. Zvláště Ludvík Svoboda byl, především na východním Slovensku, doslova uctíván nejen jako osvoboditel z podzimu 1944, ale byl též pokládán za řešitele sociálně katastrofálních podmínek žití znásobených zde těžkými frontovými boji. Alexander Dubček byl považován za nekonfliktního, optimistického a přímo liberálního, byť komunistického politika. Oba politiky čekaly neutichající ovace Slováků všech generací. Čelní politikové byli, vzdor vojenské intervenci vojsk Varšavské smlouvy v čele s armádou Sovětského svazu a bezprecedentní internaci československých představitelů již v první den okupace 21. srpna 1968, nadále považováni za představitele nové éry československé státnosti. Do nich byla vkládána naděje, že zůstanou oporou a současně prosazovateli vůle občanů, kteří ještě věřili, že reformní proces již není možné přes veškeré oběti zastavit.
Pravý důvod cesty vládní elity byl však historicky pragmatičtější: na druhý den, 30. října 1968, v den 50. výročí přijetí Deklarace slovenského národa, kterou zástupci všech vrstev slovenského národa souhlasili s vytvořením společného státu Čechů a Slováků, Svoboda, Černík a Smrkovský na Bratislavském hradě slavnostně podepsali Ústavní zákon o československé federaci. Ten byl přijat jednohlasně 28. schůzí Národního shromáždění již 27. října 1968 v Praze s platností od 1. ledna 1969 spolu s ústavním zákonem o právech národnostních menšin.
Zásadním pro vývoj československé státnosti a rovněž česko-slovenských vztahů zůstalo, že tímto klíčovým zákonem byla doposud unitární Československá socialistická republika přetvořená ve federaci České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky, avšak bez jakékoliv změny vnější, jež by se projevila přímo v názvu státu nebo státní symbolice.
Bohužel, již krátce po bratislavské akceptaci federace de iure se ukázalo, že i když byla v zásadě a přímo symbolicky naplněna první z významných dohod české a slovenské reprezentace o formě společné státnosti, podepsané již v říjnu 1915 v americkém Clevelandu (která však byla po necelých třech letech nahrazena politickou dohodou v Pittsburghu, jež se již o spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku s úplnou národní autonomií Slovenska nezmiňuje), k jejímu naplnění de facto nedošlo. Logicky vyvstává otázka, proč tomu tak bylo?
Přímí aktéři, a též historikové, právníci a rovněž politologové zvláště za posledních třicet let předložili mnoho souvislých pojednání, ale též teze, jež problém příčin neúspěchů československé federace z konce 60. let neuzavírají. Odvíjejí se pochopitelně od politických skutečností a souvislostí, za jakých federativní uspořádání československé státnosti v roce 1968 vznikalo a bylo přijato. Zvláště slovenská provenience operuje téměř výhradně pojmem slovenská otázka, který je poměrně uceleným (ale ne jednotným) souborem všeobjímajících problémů spojených s postavením Slovenska a Slováků v Československu již od jeho vzniku. Tentokráte však historický princip a historická argumentace, jež jsou nedílnou součásti slovenské otázky, netvoří analogii s prvorepublikovými důvody, jež vedly k představení třech návrhů autonomie Slovenska v rozmezí let 1922 až 1938, aby nakonec, vycházejíc z principu uplatnění přirozeného práva národa na sebeurčení (a tedy z principu československé státnosti z roku 1918), autonomisté dosáhli svého cíle za vypjatých pomnichovských okolností v říjnu 1938, ba co víc, tento přetavili za pomoci nacistů do vyhlášení samostatného Slovenského státu.
Historická argumentace pro federaci z konce 60. let vycházela ze základních politických dokumentů předložených politickou reprezentací SNP v souvislosti s legalizací levicově laděné Slovenské národní rady 1. září 1944 a rovněž Košického vládního programu z 5. dubna 1945, což samozřejmě, vzhledem k druhé světové válce a s ní spojeným velmocenským posunem v Evropě, dnes nepřekvapuje.
Další vývoj státně politického vztahu Čechů a Slováků, stvrzený pražskými dohodami (přičemž až do prvních svobodných voleb 26. května 1946 se naskýtala možnost vyřešit poměr Čechů a Slováků formou rovnoprávné federace) byl určován politickými zájmy komunistů, kterým bylo získání veškeré politické moci v zemi a nastolení diktatury bližší než rovné řešení česko-slovenského vztahu. Po prohraných volbách na Slovensku až do únorového vítězství v roce 1948 byli českoslovenští komunisté ochotni propagovat i tuhý státní centralismus, jenž následně vyměnili za vládu jedné – své strany a vztah Čechů a Slováků umořili právy pracujícího lidu.
Nová, komunistická centralizace se zakrátko změnila v dogma vlády sovětského typu, která ústavně zasáhla do občanských svobod a postupně přebírala moc nad všemi oblastmi života, počínaje ekonomikou, přes církve až po kulturu. Diktátu komunistů byl samozřejmě podroben i státně politický vztah Čechů a Slováků, ze kterého čpěly nejen prastaré, neřešené požadavky slovenské politické reprezentace, ale situaci vyostřoval neústupný a neomalený postoj českých vládních komunistů. Mnozí z nich, v čele s prvním tajemníkem ÚV KSČ a prezidentem Antonínem Novotným, dávali ostentativně najevo, že pohrdají vším, co není spojené s budováním komunismu. Tento postoj je zřejmý z chování Novotného v polovině září 1967 během návštěvy chudších severních okresů Kysuc a Oravy a následně Martina.
Novotný, vzdor očekávané podpoře, nic nesliboval, naopak, na zprávu, že Matice slovenská se chce starat o zahraniční Slováky, rozčileně reagoval, že tento úkol plní v Praze Československý ústav zahraniční a hystericky obvinil zástupce Matice z buržoazního nacionalismu. Navíc nejenže odmítl přijmout dary Matičiarů, ale účast na pietním aktu na místním Národním hřbitovu zaměnil za návštěvu zemědělského družstva. Naděje, že již šest let socialistickou ústavou zrušené slovenské národní orgány budou obnoveny, tak nadobro pohasla. Rozhořčení z tohoto „českého“chování bylo tak veliké, že dodnes mnozí slovenští národovci mění pražské jaro za slovenský podzim. Ten dle nich stojí za obrodou československé společnosti, jejíž součástí se stala československá federace, i když pro nástup normalizace zůstala nenaplněna.