Rom a Čech. Černobílý svět

Mezinárodní instituce opakovaně viní Čechy z rasismu vůči Romům a obviňují státní orgány, že je diskriminují. Češi se horlivě brání. Za sousedy však Romy nechtějí.

Koupaliště v Dubí. Romské dítě topí bílé. Bílá matka spěchá na pomoc, romská jí začne spílat a tluče ji. Bílé mamince přichází na pomoc neohrožený jinoch. Hned se ho chápe skupina sedmi rozvášněných Romů. Dva ho drží, ostatní ho bijí do obličeje. Zlomí mu nos, vyrazí zuby. Bazének je plný krve.

Koupaliště v Dubí. Děcka se cachtají, stříkají po sobě, matky se sluní, čtou si, parchantům se nevěnují. Tu se dva caparti pustí do sebe, jeden černý a jeden bílý. Matky se konečně zvednou. Bílá spílá černé. Nakonec se dají dvě ženy do rvačky, není jasno proč. Bílý mladík se mezi ně postaví a prudce smýkne Romkou na zem. To naštve bratra té ženy a pustí se do bílého. Vzniká zmatek, ženy loví děcka z bazénku. Bílý muž je zraněn, rozsah zranění je nejasný.

Ano, líčím stejnou událost. První pohled na ni je „bílý“a bez většího ověření jej přijala prakticky všechna oficiální média. Druhý je „černý“a vyplul na povrch díky pátrání romského serveru Romea, který byl také opožděně citován hlavními médii. Jak to bylo doopravdy, zjišťuje policie. Vzhledem k tomu, že se vlastně nic nestalo, brzy se začne věnovat důležitějším věcem. Čeští „vlastenci“ z DSSS ale ani nepotřebují vědět, jak to bylo. Svolali protiromský pochod a mnozí na severu s nimi budou sympatizovat.

Přitom vlastně o nic nešlo. Kdyby se takto do sebe pustili bílí nebo Romové, nikoho by to nezaujalo. Kolik strkanic a rvaček se za den odehraje. Byla z toho však událost dne a týdne. Černí a bílí se totiž nemají navzájem rádi.

Bezradný stát

Ve snad až příliš poklidné zemi je vztah mezi bílými a snědými Čechy nejvážnějším sociálním problémem. Žádná vláda ho dosud nedokázala ani v nejmenším řešit. Není vyloučeno, že v blízké budoucnosti vyvolá nahromaděný hněv otevřený konflikt.

Osmdesát procent Čechů by si nepřálo mít za sousedy romskou rodinu. Copak je to rasismus? Každý přece ví, že Romové dělají nepořádek, vyvolávají konflikty, jsou věčně opilí a hluční. Jistě je to nedovolené zobecnění, ale něco na něm je. V Česku žije na základě kvalifikovaných odhadů kolem 250 tisíc Romů (při sčítání se jich však k romské národnosti hlásí jen zlomek). Na sedmdesát tisíc jich žije v Ústeckém kraji, přes třicet tisíc v regionu severomoravském. Celkově je přibližně padesát procent Romů, tedy 125 tisíc lidí, „sociálně vyloučených“.

„Sociální vyloučení“je pokrytecké sousloví podobně jako například „umělé přerušení těhotenství“. Ve skutečnosti to znamená, že rodiny žijí z dávek v naprosté bídě. V romských koloniích je alkoholismus pravidlem, narkomanie běžnou věcí. Bují lichva a násilí. Novorozenci končí v dětských domovech, větší děti jsou nuceny krást. Okradení gadžů není pro ně zločin, ale hrdinský čin stejně jako pobyt ve vězení. Nemocnost je nesrovnatelně vyšší a průměrné dožití mnohem nižší než ve většinové společnosti.

Jak se to stalo? Starší lidé pamatují, že s Romy nebyly za „totáče“žádné větší problémy, i když po setmění do romské čtvrti chodili jen ti nejotrlejší. Po válce nezůstalo v Česku Romů mnoho. Kočovali po zemi, brousili nože a sem tam ukradli slepici či psa k snědku. V polovině padesátých let v rámci nových pořádků stát Romům ukradl koně a jejich vozům uřezal kola. Zbavil je identity a cti. Donutil je bydlet v panelácích a předstírat práci.

Po revoluci mohli tento potupný způsob života opustit a velice rychle se naučili žít z dávek v nezaměstnanosti. Co víc – táhli za nimi příbuzní a známí ze Slovenska. Tam Romové žili a dodnes často žijí v chatrčích a dírách. Jejich vesnice připomínají nejbědnější africké slumy. Není tam hygiena, negramotnost je takřka stoprocentní, ubohost takového života nekonečná. V Česku bylo líp.

Většina z Romů, se kterými Češi nechtějí bydlet, jsou právě tito. Zcela bez pracovních návyků, nepřátelsky naladění proti domovině, více než náchylní k pití a fetu, které jim prozařují chmurnou existenci. Stát neumí situaci těch Romů, kteří žijí mimo společnost, nijak řešit. Když jsem úřadoval v Liberci, byl jsem svědkem toho, jak vyhrožují úřednicím a jsou schopni si doslova vyřvat co nejvyšší dávky. Ač takřka negramotní, mají svůj nárok do haléře spočítaný.

Většina bílých Čechů to vidí a nelíbí se jim korektnost a nečinnost ze strany státu. Jiří Čunek, malý vsetínský bavič, nastartoval svou hvězdnou dráhu tím, že dokázal coby rychtář Vsetína vystěhovat Romy, kteří dělali „bordel“, za město. S furiantstvím, které je mu vlastní, pojmenoval problém, o kterém oficiální místa mlčí.

Jindy vypukl boj o zeď v Matiční ulici. Pro liberály i pro svět byla symbolem rasismu a apartheidu, pro poklidné neštěmické občany užitečným nástrojem, který jim zajistí aspoň trochu klidu. Byl jsem tam. Tři zcela vybydlené domy. Pohoří páchnoucích odpadků před nimi. Na ulici posedávaly „skupinky excelentních Romů“. Všichni pili už po ránu pivo. Mezi nimi se proháněly špinavé děti. Kdo by chtěl žít v tomto sousedství?

Zatímco „sociálně nevyloučení“Romové se přibližují většinové společnosti, čím dál víc jich studuje a touží po vzdělaných mluvčích, kteří by formulovali jejich zájmy, s těmi, kteří žijí jako spodina, si stát neví rady. Ani jejich děti nedokáže donutit, aby chodily do školy.

Ti lidé, opakuji lidé, Češi, si však neumějí pomoci sami. Pokud jim nebude stát schopen pomoci, bude náš svět stále černobílejší. A nebudeme se mlátit jen u bazénku.

„Sociální vyloučení“je pokrytecké sousloví podobně jako „umělé přerušení těhotenství“.