Neúcta k padlým vojákům? Exces. Nenávist je jinde

Tragická smrt našich vojáků v Afghánistánu odhalila dvě pozoruhodné věci. Ta první je, že tenhle národ dosud nezapomněl na společné, v dobrém slova smyslu vlastenecké emoce. Každý, kdo sledoval přílet letadla s rakvemi padlých, vám přizná, že z toho měl knedlík v krku a někde v hrudi cítil něco, co už dlouho ne.

A ta druhá? Ta je horší. Tenhle národ dosud nezapomněl ani na to, že je potřeba najít a zničit společného nepřítele.

Nepřítelem se v tomto případě nestali zákeřní asasíni z divokých afghánských hor. Nepřítel se hledal doma. A našel se. Jsou to lidé, kteří památku našich mrtvých haní.

V takzvaném veřejném prostoru – což dnes znamená převážně na internetu – se v posledních dnech objevila velká spousta velice rozhořčených provolání takovéhoto typu: „Nerozumím pokryteckým kecům o žoldácích, kteří jsou v Afghánistánu kvůli penězům. Vy všechny svině, jděte už do pr...e“.

A lidé to posílají dál. A předhánějí se, kdo tento domnělý „odpad národa“odsoudí jadrnějším výrazem. A že jsou to někdy slova, která lze legálně použít jen ve stavu rozzuření nejvyššího stupně.

Pobouření občanů, jejichž emoce jsou dosud v pohybu, lze chápat. Ale má to jednu vadu.

Kde ti, kdo ty zabité muže zostouzejí, vlastně jsou?

Autor Výstřelu si totiž – s jedinou výjimkou – žádných výroků, které by byly k mrtvým vojákům neuctivé, nevšiml. Zato si všiml spousty a spousty vyjádření, která tuto neuctivost zhurta tepou.

Ta výjimka byly údajné letáčky, které prý někdo někde vylepoval a kde se o padlých vojácích mluvilo opravdu nepěkně. Jenže – zase o nich mluvili hlavně ti, kdo je odsuzovali. Zato autor neviděl nikoho, kdo by jim přitakával. Jejich původ není znám, pátrá po něm policie. Má prý podezření, že se tady někdo dopustil „podpory a propagace terorismu“, za což může dostat deset let. Což by za hloupý letáček byl trest poněkud absurdní – přesto by davu s největší pravděpodobností lahodil.

Jistě, do jisté míry to může být zkreslení dané faktem, že autor ve své sociální bublině nemá ty „správné“lidi.

Ale spíš to bude tím, že lidé si na této „spodině“s chutí dokazují, jak jsou oni sami ti správní Češi a jak velkou mají nad jinými lidmi mravní převahu.

Že nikdo takový není zrovna po ruce? A pokud se vyskytuje – jako že se vždycky někde nějaký trouba najde – tak v míře rozhodně nikoli masové, ale spíše jako vzácný exces? Tak si ho zkrátka namalujeme. Abychom se měli do čeho strefovat.

Ono se totiž za tímto zdánlivě svatým davovým morálním rozhořčením neskrývá nic jiného než stará známá nenávist.

Je úplně jedno, že zrovna tahle nenávist pramení z pohnutek, které její nositelé považují za spravedlivé.

Je však něco jako „spravedlivá nenávist“? Nesmysl. Nenávist je zkrátka nenávist.

Jedno je jasné. Jediní hrdinové v tomhle příběhu bohužel leží v těch třech rakvích.

Strážci „těch pravých hodnot“za počítačem jsou totiž zpravidla jenom tlučhubové. Úplně stejní jako ti, kdo by památku těch mrtvých případně znevažovali.

Tím, že budou pečovat o památku padlých pomocí sprostých nadávek, se na ně ani trocha statečnosti těch vojáků nepřenese. Byť by v to třeba nakrásně ve skrytu duše doufali.

Protože, jak známo, bitím se v prsa žádný hrdina nevzniká.