Dřív už pacholata pásla husy. Teď sedí u počítače
„V minulosti měl každý svou roli. Povinností bylo vychovávat děti s úctou ke stáří. Dnes jsou staří lidé odkládáni do domovů,“říká etnograf Karel Pavlištík.
Etnografii obětoval Karel Pavlištík téměř vše. Když se v roce 1963 uvolnilo místo ve zlínském muzeu, neváhal opustit úspěšně rozjetou kariéru profesionálního tanečníka v Armádním uměleckém souboru a vrátil se z Prahy na Moravu. Národopisem byl doslova posedlý. Když však přišly posrpnové čistky, raději se nechal ze své milované práce vyhodit, než aby odvolal podpis pod peticí Dva tisíce slov a označil vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa za bratrskou pomoc. K etnografii, v níž se stal legendou, se mohl vrátit po roce 1989. „Etnografie ukazuje tradice, moudro, zkušenosti a morální hodnoty předcházejících generací,“říká Karel Pavlištík.
Jaké riziko pro tradiční kulturu představuje globalizace?
Globalizace je velké téma. Když ztratíme vlastní kulturu, budeme unifikovaní. K tomu ale může dojít jen tehdy, pokud k vlastní kultuře budeme lhostejní. Identitu nám nemůže nikdo sebrat, pokud s tím nebudeme souhlasit, či ještě hůř – nebudeme tomu sami pomáhat nebo podporovat, aby globalizace pokračovala. A to se nestane, pokud budeme znát trvalé hodnoty tradiční kultury.
Čím může dnes etnografie oslovit, co v sobě všechno skrývá?
Tradiční kultura obsahuje neuvěřitelné věci. Řeknu vám to ze svého oboru – zabýval jsem se prací starých mistrů se dřevem a výrobky, které z nich vyráběli. Ti chlapi neměli žádné školy, neznali žádné učebnice, žádné vzorečky, jako je pí er na druhou, a přitom uměli odvodit z obvodu kruhu jeho průměr dna, aby dokázali „zabednit“, tedy vodotěsně uzavřít dnem kruhovou bednářskou nádobu. Museli umět počítat úhly, aby jim spoje k sobě pasovaly. Takže etnografie ukazuje tradice, moudro, zkušenosti a morální hodnoty předcházejících generací.
Kam se ta lidová moudrost poděla? Dnes je problém postavit cestu tak, aby se nevlnila.
Ti lidé se tehdy museli uživit. Neexistovaly žádné sociální dávky, nemohli si jít pro peníze na úřad. Museli si najít svůj způsob obživy. Tady pár kilometrů za Zlínem se už říká, že je konec chleba a začátek kamení. Co měli ti lidé dělat, když je půda neuživila? Všude kolem byly lesy, hory bohaté na dřevo, a tak se pustili do zpracování dřeva. Věděli, jaké má vlastnosti, když roste ve stínu, na slunci, na začátku lesa nebo uprostřed, uměli dřevo vařit, aby ho mohli ohýbat.
Abyste to všechno zjistil, musel jste v 60. letech vyrazit mezi lidi do vesnic za Zlínem. Jak na vás reagovali?
Byli nedůvěřiví. Nevěděli, jestli sepisuju králíky, vajíčka, dělám nábor do ostravských dolů – nebo jestli třeba nejsem fízl. Navíc když jsem jim říkal, že hledám nářadí vyrobené starými postupy, měli mě za blázna. Nechápali, že někoho mohou zajímat staré vidle, kosy, hrábě, lopaty nebo obyčejný škopek. Pomohli mi tehdy hodně učitelé, jimž spoustu věcí, které jsem já nemohl sehnat, přinesly děti.
To vše jste sesbíral, abyste mohl udělat národopisnou výstavu v muzeu. Co byste v těch vesnicích našel dnes, kdybyste tam znovu vyrazil? Z čeho byste dnes takovou výstavu udělal?
Ještě se mnoho zachovalo ve stodolách a hlavně na půdách. Něco bych si jistě našel.
Není pro etnografa lákavější studovat exotické vzdálené kultury než to, jaké vidle a hrábě vyráběli lidé na Valašsku?
Právě je potřeba, aby se naši etnografové místo studia indiánů zabývali vlastní kulturou a zkoumali její etické hodnoty. Žádná oblast není nezajímavá, když se jí začnete věnovat. Nejsem nepřítelem toho, když mladí vyjedou do zahraničí a tam studují. Ale zkušenosti by pak měli zúročit doma. Neříkám, že je naše tradiční kultura zanedbávaná, že se jí nevěnuje pozornost. Teď přišla generace, která zjistila, že je zajímavé sledovat, jak tradiční kultura přecházela do současné doby, v jaké podobě, formě a s jakými funkcemi se zachovala dodneška.
A co zjišťují? Co a jak se změnilo?
Vezměte si jen svatbu. Dříve to byl skutečný obřad, který trval tři dny, a bylo to úplné divadlo. Každý tam měl svou roli, takzvané říkání. Ať už se jednalo o příbuzné, kteří přišli, družičky, mládence, nebo kmotru, což byla tehdy velmi důležitá osoba. Dnes je to záležitost, kterou na úřadě sfouknete za dvacet minut. Pokud se vůbec nějaká svatba koná. Obřad měl i svou morální hodnotu. Připomínala se při něm práva a zvláště povinnosti mladých manželů – co to znamená žít v rodině, být si věrní, pomáhat si, když je zle, vychovávat děti s úctou ke stáří, s úctou k práci. Lidé hluboce věřili, že jsou to trvalé mravní hodnoty, ale velmi se to změnilo. Staří lidé jsou odkládáni do domovů jako nepotřební a zbyteční.
S čím to souvisí? Se změnou společnosti a životního stylu?
Je to úpadkem morálky a tradičních hodnot, které by měly být připomínány a v řadě věcí aktualizovány. Třeba zmiňovaná úcta k rodičům a obecně starým lidem. Oni si ji zaslouží. Je přece něco jiného, když starý člověk přijde do trolejbusu a mladý chlapec nebo děvče ho pustí sednout, než když sedí a tváří se, že ho nevidí.
Dá se to nějak ovlivnit?
Jsou dány určité historicko-sociální podmínky, které umožňují, že tradiční hodnoty žijí a že buď jsou, nebo nejsou respektovány. A je na společnosti, jestli si vědomě hodnoty udržuje nebo je nechává plavat. Základem je výchova, která se také velmi proměnila. Na jednu stranu si mladí lidé stěžují, že nemají na děti a jejich výchovu čas, že musí pracovat, ale mají úplně jiné nároky a hodnoty, než měli jejich rodiče či prarodiče. Tvrdí, že musí mít dvě auta, protože je potřebují, musí na dovolenou k moři, na kterou si klidně vypůjčí, ale prostě jet na ni musí. Musí mít haldu dárků pod stromečkem. Já když jsem dostal vláček, myslel jsem, že se obrátil svět. Táta na něj musel setsakramentsky šetřit.
A i to jsou věci, kterých si etnografie všímá?
Samozřejmě! Etnografie, to přece nejsou jen kroje a výšivky, ale také – když zůstanu u své práce – způsoby zemědělského hospodaření, dále různé zvykoslovné aktivity, obřady, písně, tance. Velkou podoblastí je folklor, což je duchovní lidové umění. A s tím vším souvisí mravní hodnoty, které k etnografii neoddělitelně patří. Studium tradiční kultury umožňuje poznávat proces změny těch hodnot, toho, co je příznivé a nepříznivé pro jejich uchování.
Máte nějaký konkrétní příklad?
Podívejte se na rodinu v minulosti. Už od pacholecího věku měly děti povinnosti. Pacholata chodila pást husy, mladší holky na trávu, čtrnáctileté už uměly vařit a v osmnácti se kompletně postarat o rodinu, domácnost, zastat práci na poli. Každý měl svou roli. Holka musela vařit, protože matka byla užitečnější na poli, tak ji dcera zastoupila u plotny. Dnes je všechno jinak. Děti sedí u počítače a matka doma vaří, uklízí, děti se u sporáku maximálně popálí. Jsou samozřejmě výjimky.
Máte velmi blízko také k folkloru, jste odborníkem na mužský sólový tanec verbuňk, který je zapsán na seznamu UNESCO, sám jste býval prvotřídním verbířem. Kde se ten tanec tady vzal?
To je velmi složité. V podstatě se vyvinul z jednoduchých poskoků a podupů. Když se tancovaly párové tance, byly v nich části, kdy se děvčica vypustila a točila se kolem své osy, a chlapec tam nemohl jen tak stát a nic nedělat. Tak to vzniklo z těchto jeho cifer. Hodně vlivů přišlo z Uher, kdy náročnější cifry přinesli kluci z vojny. Je to nejkrásnější mužský sólový tanec na světě. Je zajímavý v tom, že přijde dvacet chlapů před muziku, zazpívají a každý tancuje sám na vlastní pěst a přitom dohromady.
Jak bylo těžké ho na seznam UNESCO prosadit?
Bylo to náročné, ale nakonec stačilo být urputný a vytrvalý. Všude jsme se setkávali s nepochopením – co je na tom tak úžasného, že chlapi někde skáčou? No tak ať si skáčou, jejich věc! Jenže už se naštěstí blížil termín, kdy bylo potřeba nějaký návrh dát. Najednou se zjistilo, že nic není připraveno. Toho jsme s mým životním přítelem Janem Miroslavem Kristem hned využili a řekli: Podívejte, my za sebou máme dlouhé roky soutěže ve verbuňku ve Strážnici, je to naprostý unikát, dáme vám k tomu bohatou dokumentaci, stovky fotek, desítky videozáznamů. Tak se to nakonec podařilo.
Soutěž verbířů na mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici sledovalo letos osm a půl tisíce lidí. To pro vás asi musel být hezký pohled, ne?
Byl jsem dojatý a musel jsem se organizátorům omluvit. Teď už se na tamním dění nijak nepodílím, občas jen se mnou chtějí třeba něco zkonzultovat. Ve Strážnici byl ten problém, že se soutěž konala v areálu pro čtyři tisíce lidí a stále se ozývali návštěvníci, kterým se nepodařilo se tam dostat. Pořadatelé se mě ptali, co si myslím o tom, kdyby se soutěž přenesla do většího amfiteátru. Já jsem se toho bál. Opravdu jsem měl strach, že se vytratí kontakt mezi účinkujícími a diváky a že se areál nezaplní. Moje obavy ale byly liché. Strážnice nikdy nebude masová akce a já jsem také proti tomu tyto záležitosti nějak glorifikovat. Ale je potřeba je znát, vážit si jich a náležitě je prezentovat. Díky těmto nadšencům tradiční lidová kultura nevymizí. Uchovávají ji, stejně jako ti, kteří jako děti prošli folklorními soubory.
Ve Zlíně jste se zasadil i o vznik muzejní expozice S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly. Jaká byla spolupráce s těmito cestovatelskými legendami?
Kamarádil jsem se s oběma pány. S Jirkou Hanzelkou to nebylo tak intenzivní, přece jen bydlel v jižních Čechách, s Mirkem Zikmundem jsme měli kontakt častější. Spojil nás rok 1968. Připravil jsem scénář výstavy, Mirek mi pak pomohl s výběrem fotek a při další práci s materiálem. Stejně tak jsem si říkal, že by bylo dobré, kdyby veškerý svůj archiv věnovali zlínskému muzeu.
Jaká byla jejich reakce na to, že by své dokumenty měli věnovat?
Zeptal jsem se jednou Mirka, když jsme spolu u něj na zahradě odpočívali na lavičce při kosení trávy, co bude jednou dělat se všemi těmi věcmi, co má různě uložené ve své vile. On na mě vykulil oči a zeptal se, co si já o tom myslím. Tak jsem mu na rovinu řekl, že by tomu bylo lépe v muzeu. Tam už by se o to postarali. On zcela logicky odpověděl, že se musí poradit s Jirkou. Ten souhlasil a řekl, ať si část archivu uloženou u něj ihned odvezeme. Ale určitě to, zvláště pro Mirka, bylo těžké. V dobrém slova smyslu na tom lpěl, pořád s těmi materiály pracoval. Vždyť ještě loni vydal knihu.
Nejsou jejich materiály spíše cestopisné než etnografické?
Jistěže jsou i etnografické, vždyť se věnují jiným kulturám. Oni na svých cestách poznali a sesbírali neuvěřitelné množství i etnografického materiálu. A je moc dobře, že alespoň se zlomkem z nich se mohou lidé seznámit. Jsem rád, že se mi oba pány k tomu podařilo přesvědčit.