Českého polárníka popravili
Účastnil se slavné letecké expedice na severní pól. Za rok ho čekalo popraviště.
edno letadlo za druhým vyjíždí z hlubokých jam, neboť vítr pod ně nametl víc než půldruhého metru sněhu. Stoupáme hned do výšky 2 000 metrů a letíme stále nad mraky, ale víme, že Země Františka Josefa je zalita sluncem. Asi sto kilometrů před ní jsme vypluli z mraků. Skutečně nádherný pohled. Hornaté ostrovy pokryté sněhem a ledovci se zvedají nad bílou pouští.“
Těmito slovy vylíčil Jan Březina v knize Cesta na severní pól své zážitky z účasti na legendární sovětské expedici z roku 1937, během které letadla AN-6 přistála u severního pólu a na kře vybudovala plovoucí vědeckou stanici.
Březina se expedice zúčastnil jako mechanik. Bylo mu tehdy pouze třiadvacet let, přesto už byl ostřílený profesionál, který měl za sebou stovky letových hodin v extrémních podmínkách.
„Březina měl zlaté, skoro kouzelné ruce. Každý pilot si ho vážil a chtěl ho mít na palubě. A polární letci jsou v tomto ohledu velice vybíraví,“vzpomínal po letech Ivan Papanin, velitel polární stanice Severní pól-1.
Z Kolína na sovětské nebe
Syn kolínského strojního montéra Jan Březina od dětství snil o létání, rodiče mu nakonec vyhověli, a když mu bylo patnáct let, zapsali ho na vojenské letecké učiliště v pražských Kbelích.
Studoval tam jen rok a půl – pak se jeho otec, nadšený socialista, rozhodl, že s celou rodinou odjede do Sovětského svazu přiložit ruku k budování lepšího světa. Rodina se usadila v Moskvě, ale otec Václav jezdil po celém Sovětském svazu a dohlížel na stavbu závodů. Jeho syn našel uplatnění na moskevském letišti, kde se učil řemeslu na třímotorových ruských letounech ANT-9.
Po zkrácené službě na škole námořních pilotů v Leningradu a práci v moskevské letecké továrně se z něj stal palubní technik. Sotva dvacetiletý mladík se tak zařadil mezi sovětskou elitu – Stalinovy sokoly. V extrémních teplotách létal s náklady síry nad pouští Karakum v Turkmenistánu, pak ho přeřadili k agitační eskadře, s níž cestoval do odlehlých koutů SSSR.
To největší dobrodružství v Březinově životě se začalo psát v roce 1936, kdy nastoupil k Hlavní správě Severní mořské cesty – státní organizaci odpovědné za podrobení a hospodářské využití arktických končin Sovětského svazu.
Tou dobou už v hlavách profesora Otto Šmidta a elitního pilota Michaila Vodopjanova uzrál odvážný plán na přistání na severním pólu a zřízení výzkumné stanice, která by monitorovala počasí a mapovala pohyb ledových polí.
Stalin dal myšlence zelenou, protože tušil, že poznatky z expedice mohou sovětským lodím otevřít severní cestu na Dálný východ.
Výpravy se zúčastnilo 44 lidí. A její vedení při výběru těch nejvhodnějších adeptů ukázalo i na mladého Čecha. „Jako mechanik jste výborný. Ale jako Středoevropan si budete muset zvykat na arktické podmínky,“informoval mladého letce šéf Polárního letectva.
Inženýři konstruktérské dílny Andreje Tupoleva vyrobili čtyři čtyřmotorové letouny AN-6 a dva průzkumné letouny upravené speciálně pro arktické podmínky.
„Skla kabin byla natřena bezbarvým lakem, který je chránil před zamrzáním. Důmyslně bylo zajištěno snadné spuštění motorů, což je velmi důležité pro start v silném mrazu. Pro motory byly ušity zvláštní pogumované kryty, pod něž se stavěla benzinová lampa, která nám umožňovala zahřát motor podle síly mrazu a větru na 40–50 stupňů Celsia za jednu až dvě hodiny,“ vzpomínal ve své knize Březina. Dne 22. března letadla plně naložená zásobami, benzinem a vědeckými aparáty zamířila z Moskvy na sever. Jenže počasí se zhoršilo a expedice musí mezipřistát na Nové zemi. Tam výpravu zastihla sněhová bouře.
Tuny sněhu v letadle
„Tento vítr trval tři dny a tři noci. Do letadel nanesl i tou sebenepatrnější skulinkou spoustu sněhu. V motorech tak nebylo možno rozeznat ani karburátor, ani magnet. Museli jsme pod motory zavěsit petrolejové primusy a sníh začal pomalu tát. Horší bylo dostat sníh z letadel, bylo ho tam několik tun. Tak jsme ho museli postupně vybrat,“vzpomínal Březina.
Až po dalším týdnu se letadla mohla posunout dál na sever – na Rudolfův ostrov, nejsevernější ostrov Země Františka Josefa. Přistáli na hoře ve výšce 3 200 metrů. „K letadlům se seběhlo všechno obyvatelstvo ostrova – dvacet přezimujících, kteří už rok čekají na náš přílet,“psal později český letec.
Polárníci čekali na vhodné počasí na poslední skok k vytouženému cíli. Čtvrtého května nad točnou zakroužilo průzkumné letadlo a pilot přináší dobrou zprávu: jsou tam ohromné plochy ledu, na kterých mohou přistát těžká letadla.
Trvalo však ještě dalších sedmnáct dní, než se k pólu vydal první z velkých strojů. Letadlo s polárníky přistálo po 900kilometrovém letu na předem vybrané ledové kře a vůdce výpravy do Moskvy poslal telegram: „Prosím, oznamte straně a vládě, že první část úkolu byla splněna.“
U točny začala vznikat výzkumná stanice. Muži pak na driftující kře odpluli o dva tisíce kilometrů dál na západ a devět měsíců po přistání je u Grónska zachránily sovětské ledoborce.
Sám Březina se poslední části výpravy nezúčastnil, byl přemístěn na menší pozorovatelský stroj. Ostatně expedice se na točnu ani nedostala – přistála asi dvacet kilometrů od ní, a tak světové prvenství připadlo o jedenáct let později Ivanu Čerevičnému.
Polibek smrti
Návrat polárních letců z úspěšné mise na sever byl velkolepý. Na moskevském letišti je 25. června 1937 vítal sám Stalin. „Den našeho příletu do Moskvy patří k nejšťastnějším okamžikům mého života,“píše ve své knize Březina. „Soudruh Stalin nás políbil jednoho po druhém.“Sovětský vůdce všechny účastníky expedice v Kremlu vyznamenal. Jan Březina z jeho rukou dostal Řád Rudého praporu práce. O Šmidtově výpravě se psalo po celém světě.
Jenže Březina se měl brzy přesvědčit, že polibek od Stalina je smrtící. V době expedice vrcholily brutální čistky, kterými se diktátor snažil rozdrtit jakékoliv zbytky odporu ve straně, armádě a celé společnosti. Historici odhadují, že na popravištích a v pracovních lágrech zmizelo více než 1,2 milionu lidí.
Březina byl jako cizinec automaticky podezřelý. Muži v kožených kabátech u dveří jeho moskevského bytu zazvonili v březnu 1938. Od té doby ho jeho rodina už nikdy neviděla. Až v 90. letech se jeho neteři Taťaně Březinové podařilo vypátrat, co se s jejím strýcem stalo.
Tajná policie mladého letce obvinila ze špionáže pro Československo, podle protokolů měl tajné službě své rodné vlasti dodávat tajné informace o letadlech vyráběných v SSSR a civilním letectvu. Jan Březina byl popraven 16. srpna 1938 na tajném popravišti Butovo na jihu Moskvy.