Turecké odcházení

Turecko se stále patrněji vzdaluje od předchozího prozápadního politického kurzu, i když EU cudně mlčí k některým jeho excesům. Může si to však dovolit ekonomicky?

Když politický výkvět balkánského Rumunska nechává bít demonstranty protestující proti systémové korupční politice, Brusel jen nesmírně tiše a neochotně říká: „Tytyty…“Nezáleží mu na tom, že zásahové policejní jednotky útočí s nevšední krutostí, kterou pro tisk rozčíleně popsal také zbitý izraelský turista jménem Sade.

Bezmála generální pardon evropských komisařů cítíme též stran nepřijatelných postupů další země, jež zčásti leží na stejném poloostrově a historicky se prohlašuje evropskou entitou. Stran Turecka.

Trvalé přimhuřování očí nad Ankarou, jež hraničí se slepotou, se však netýká výhradně evropských struktur. Maloasijská republika, jejíž velikášská vyzývavost roste, si vychutnává, jak neadekvátně chabé jsou i reakce NATO, potažmo jejího dominantního aktéra, Spojených států amerických. Všichni ti, kteří se křižují demokracií a lidskými právy nebo ochotou položit za ně „život i statky“(výhradně ale jen, když se to zrovna hodí), si patrně uvědomují jedno.

Winston Churchill, bývalý premiér dnes „brexitující“země, měl pravdu: Balkán je „měkkým podbřiškem Evropy“. Byrokratická pohodlnost či politické opatrnictví nás tak krok za krokem vmanipulovaly do situace, kdy si s erdoganovskou diktaturou nevíme rady. EU si totiž primárně nedokáže poradit sama se sebou. Tudíž nedokáže sama zvládnout ani nové bezpečnostní výzvy. Včetně povětšinou finančně motivované migrace z Afriky nebo nestabilního Východu, proti nimž se Turecko stalo jednou z hrází.

Efektivní vydírání vyneslo Recepu Tayyipu Erdoganovi politické jmění. Pod hrozbou otevření utečeneckých táborů či ještě silnějšího příklonu k Rusku mu byla tiše umožněna změna režimu. Pokojný státní převrat.

Tureckou republiku tak bez většího vnějšího odporu změnil v „říši na Bosporu“. Svůj dávný sen. V místních žalářích prodlévají tisíce politických vězňů, přes sto tisíc obyvatel přišlo na základě proskripcí o práci a média ztrácejí svobodu, zatímco západní demokraté nejčastěji cudně mlčí.

Větší kritiku nevyvolává ani rezonance osmanství na západním Balkánu. Nejviditelněji zahrnula prezidentskou kampaň mezi bosenskými muslimy (zde hanlivě přezdívanými „Turci“). Nemluvě o razantním tureckém porušování mezinárodního práva na Blízkém východě, kde nastal zlatý věk šovinismu…

Vojenské akce tureckých jednotek v Iráku nebo dlouhodobá invaze do Sýrie měly, připomínám, jasné cíle. Vytvářet všestranně poturčené nárazníkové zóny a s pomocí radikálních islamistů zvrátit vzestup „věčných otloukánků“, Kurdů. Největšího národa bez státnosti. Toho času jediných loajálních syrských spojenců Washingtonu proti Islámskému státu. Dejme však slovo prezidentu Erdoganovi.

V americkém tisku se před několika dny vyslovil takto: „Naneštěstí naše slova nebyla vyslyšena a americké zbraně skončily v rukou těch, kteří je využívali proti našim bezpečnostním silám v Sýrii, Iráku a v Turecku.“

Obsazení pohraničního Afrínu členskou zemí Atlantické aliance bylo proto z jeho pohledu jedině logické. A v západním diskurzu ho stejně pochopitelně „nešlo“srovnávat, dejme tomu, s nelegální ruskou anexí Krymu. Diametrálně jinou hodnotu měly rovněž syrské válečné oběti. Kurdské děti usmrcené tureckými nálety v etnicky čištěném regionu nestály západním představitelům za řeč. Kdežto děti zabité palbou syrských vládních sil a jejich spojenců „volaly“po mezinárodním zásahu. V oblasti kontrolované islamisty byly jasným překročením červené linie.

Dotčené události nicméně vyvolaly jisté mezispojenecké tenze. Vzájemné vztahy Turků s Američany, sděleno lakonickým tweetem Donalda Trumpa, „nejsou dobré“. Vskutku nejsou. Výroky maloasijského „sultána“(de iure stále prezidenta) o hledání nových, lepších spojenců, nebude-li Turecko ve všem respektováno, jsou razantní odpovědí na některé protiturecké sankce USA.

Čínská příležitost

Erdoganova vícekrát již porůznu opakovaná výhrůžka Západu má svoji váhu. Stojí na kvalitních vztazích s Moskvou, Teheránem, ale též dalšími. Pozoruhodnou informací se stala účast zástupců „říše na Bosporu“při červencovém summitu BRICS+ v jihoafrickém Johannesburgu.

Na jakési rozšířené schůzce protizápadně se vymezujícího uskupení, jež zahrnuje pětinu globální ekonomiky, odmítá unilateralismus a v daném formátu rovněž (staro) novou hospodářskou válku proti Íránu.

Ošemetnou geopolitickou situaci Ankary zamotává pořádně také domácí hospodářství, jehož stávající propad odborníci prognózovali. Ztráta hodnoty turecké liry, zadluženost a trumpovská ekonomická politika jsou bezesporu nemalým problémem. Stejně ale i možností svést domácí potíže na cizí škůdce. Sjednocovat věrné pod hrdým tureckým praporem.

Druhou stranou mince se nejspíše stává Čína (člen BRICS), v jejímž jazyce je pojem „krize“totožný s „příležitostí“. Dosti levnou možností, jak se v Turecku etablovat. Buď jak buď, Malá Asie se stále patrněji vzdaluje od předchozího prozápadního politického vektoru. Odchází a může si to dovolit. Její nátlakový potenciál převyšuje ten náš.

Erdogan přeměnil bez většího vnějšího odporu republiku v „říši na Bosporu“.