Můj neznámý prastrýc na okupačním tanku
Její prastrýc k nám přijel v srpnu 1968 na tanku. Po návratu na Ukrajinu dlouho mlčel, načež spáchal sebevraždu a vlastní rodina ho vystříhala ze všech fotografií.
Tak silný příběh se má vyprávět prostě, aby působil vlastní vahou; naopak samoúčelný experiment jej zabíjí. Na což bohužel doplatil dokument ukrajinské studentky pražské FAMU Anny Kryvenko Můj neznámý vojín, který má dnes slavnostní pražskou premiéru; v neděli jej uvede ČT art.
Jakým právem na mě řvou
Vlastně spíše než dokument se zrodil deníkový esej autorky, která do hlavní role staví vlastní osobu. Komentuje své čekání na vízum do Prahy, pak si stěžuje, že kvůli přízvuku na ni zdejší lidé nevraží, že ji považují „za Rusačku a okupantku“, ač se invaze odehrála skoro dvacet let před jejím narozením. „Jakým právem řvou na mě?“ptá se dotčeně. Pak zase sleduje přenos z Majdanu s provinilým pocitem, že není doma, zmíní okupovaný Krym a nakonec naznačí, že pod vlivem putinovské propagandy nepřijela vdova po prastrýci z Ruska na Ukrajinu ani na pohřeb své sestry.
Ovšem právě unikátní rodinnou linku režisérka neustále odsouvá. Dramaturgie dokumentu by si žádala přímá svědectví matky, kterou jen cituje, pozůstalých, přátel, pamětníků – ale planost experimentu dosazuje běžící siluetu v nočním lese nebo ženu v mořském příboji. Naštěstí Můj neznámý vojín používá také archivy, což jsou záběry cenné a některé opravdu unikátní, počínaje nekonečnou válkou nervů při pokusech okupovaných navázat rozumný dialog s okupanty a konče ukázkami dobové ideové masáže z Kremlu. „Apel na tvé svědomí, sovětský vojáku,“zazní v pokynech pro armádu, která měla v Československu „splnit svou svatou bratrskou povinnost“, ale také „nenarušovat státní majetek“.
Snad ani nechci vědět
Jenže mladičtí vojáci s harmonikami, jejich dílem hrdé, dílem uplakané matky, tanky, letadla, velitelské telegramy, to všechno už tu bylo. Jedinečným zůstává právě a pouze konkrétní příběh prastrýce, po němž zůstala vystřižená místa na společných fotografiích a o kterém režisérka postupně zjistí, že jako sirotek nalezl svou rodinu v armádě a že hned po svatbě byl odvelený neznámo kam.
Srdce pravého filmaře faktu by zaplesalo, že se může vypravit po stopě reálné záhady, ovšem Anny Kryvenko raději odbočí k údajnému odvetnému lynči z časů invaze a nakonec symbolicky vlepuje zapomenutého prastrýce zpět do obrázků s vyznáním „Začínám pochybovat, zda jsem to chtěla vědět“.
To je však výrok hodný melodramatické postavy, nikoli dokumentaristky. Za ojedinělý příklad průniku malých a velkých dějin, který našla bezpracně doma, by jiní platili zlatem, režisérka jej však nedopátrala, nýbrž využila k sebestředným hrátkám s formou.
Jako by tím svého neznámého vojáka tiše pohřbila podruhé.