Mnichovská i Leninova. Ulice kopírovaly dějiny
Názvy pražských tříd se měnily za monarchie, první republiky i během obou totalit. Některé ulice změnily ceduli i jedenáctkrát.
Matěj Ludvík redaktor MF DNES
Při pohledu na staré plány Prahy by mnozí Pražané možná ani nepoznali, že studují mapu svého města. Někdejší pojmenování často vůbec neodpovídají těm dnešním.
Ze zhruba 6,5 tisíce pražských ulic jich podle publikace Pražský uličník 3 074 alespoň jednou změnilo svůj název. Zejména komunikace v širším centru se dnes pod svým původním označením objevují už jen výjimečně.
Prapůvodně se názvy ulic měnily podle aktuálního využití prostranství, zejména podle zboží, které tam obchodníci nabízeli, případně podle majitelů nemovitostí žijících v ulici. Jednalo se však pouze o neúřední pojmenování.
Důvodů pro přejmenování však bývalo více. S rozrůstající se zástavbou pohlcovala Praha dříve samostatné celky jako například Karlín, Smíchov, Holešovice nebo Žižkov. Se vznikem takzvané Velké Prahy v roce 1922 vznikla řada duplicitních označení ulic. To vedení hlavního města nepřipouštělo, a tak nově přidružená předměstí musela opakující se jména změnit.
V menší míře se označení ulic upravovalo i v souvislosti se stavebním rozvojem Prahy. Když se třeba některé komunikace spojily, nebo se naopak jiné rozdělily.
Vůbec nejčastěji měnily ulice názvy z politických důvodů. Nápisy na cedulích byly často poplatné době či režimu, který právě vládl. Nejbouřlivější bylo v tomto ohledu 20. století.
Do roku 1918 připomínalo mnoho míst po Praze její náležitost k rakouské monarchii. Vznik Československa situaci poprvé zásadně změnil, když zmizela řada názvů odkazujících na habsburskou dynastii. Z Františkova nábřeží se stalo Masarykovo (dnes Smetanovo) a z mostu císaře Františka byl najednou most Legií. Alšovo nábřeží mezi lety 1878 Česky i německy a 1919 neslo označení nábřeží korunního prince Rudolfa podle syna císaře Františka Josefa I. Také tento panovník měl v Praze své prostranství, které se později příznačně přejmenovalo na náměstí Republiky. A třeba Revoluční třída bývala Eliščinou podle rakouské císařovny.
I další komunikace, jako třeba 28. října, dostávaly nově názvy odkazující na vznik republiky. Jiné podle českých vlastenců zejména z řad umělců.
„Snahám o další dalekosáhlé změny v centru města zabránila názvoslovná komise, která na sklonku roku 1918 vzešla z ankety Klubu Za starou Prahu a začala pracovat pod patronací Národního výboru,“podotýká Marek Lašťovka v díle Pražský uličník. Podle něj v komisi usedli spisovatelé a další umělci, historici i znalci pražského místopisu. A pod vedením městského archiváře Václava Vojtíška si komise dala za cíl vnést do pojmenovávání ulic pevný řád.
Masivně se přepisovalo i po obsazení země Německem. Nacistická okupační správa hned koncem března roku 1939 požadovala dvojjazyčnost názvů u všech hlavních ulic. Vedení hlavního města v čele s primátorem Otakarem Klapkou sice neprotestovalo, k úpravám se ale nemělo.
Nábřeží bylo Heydrichovo
Proto německé orgány nakonec na jaře 1940 samy připravily obsáhlé opatření, které kromě dvojjazyčných názvů zavádělo i některé zcela nové. Ty měly nahradit pro nacisty nepřijatelná jména ulic. Bachmačské náměstí v Dejvicích odkazující na ukrajinské město, kde bojovaly za první světové války československé legie, se například mezi lety 1940 a 1945 změnilo na Blücherovo podle pruského maršála. A podobné to bylo s desítkami dalších ulic. Na Vinohradech se musela Francouzská změnit na Bismarckovu a Londýnská na Mnichovskou. ● Praha 2: 8 názvů se vystřídalo 11x ● Praha 8: 9 názvů 11x
Praha 1, 2, 8: ● 7 názvů 10x ● Praha 6 : 8 názvů 9x ● Praha 6: 7 názvů 9x Praha 5: 6 názvů 9x Praha 9: 7 názvů 8x Praha 1: ● ●
● 7 názvů 8x ● Praha 6: 7 názvů 8x Vítězné náměstí se zase jmenovalo náměstí Branné moci. Po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha v roce 1942 po něm německé orgány pojmenovaly i nábřeží, které dnes známe jako Smetanovo.
Po válce se sice názvy ulic vrátily do původní podoby, ale jen na několik let, neboť s nástupem komunismu se situace znovu opakovala. Stalinova třída byla sice už v roce 1962 změněna na Vinohradskou, ale ulice Gagarinova, Vítězného února nebo třeba Lidových milicí si socialistické pojmenování udržely až do revoluce.
Složitá situace byla i v případě dnešní Evropské třídy, která mezi lety 1946 a 1962 nesla název Žukovova podle sovětského maršála. Dalších pět let měla neutrální názvy než se stala Leninovou. Teprve po roce 1990 město opustilo tyto politicky motivované názvy a buď se vrátilo k těm původním, nebo přešlo ke zcela novým.