Dědictví roku 1968: Měli jsme se bránit?

Nemůžu už vystát ty opakující se povýšenecké a moralizující „kecy“některých uživatelů sociálních sítí, ale i politiků, političek a dalších rozumbradů, že prý jsme se v památném roce 1968 „měli bránit se zbraní v ruce“.

A pak následuje kratší či delší falešně moralizující pojednání o tom, jaký to mělo neblahý vliv na duši našeho národa a že se pak nesmíme divit, že dnes jsme tam, kde jsme.

Přátelé, kdybychom se tehdy skutečně bránili, alespoň polovina by nás tu dnes vůbec neseděla, a nemohla by tudíž hrdinně nadávat. Jelikož vaši rodiče a prarodiče by byli mrtví – jako úplně mrtví, ne jako v počítačové hře, kde máte pět či patnáct životů.

Je dobré připomenout, že když v pyramidě života vypadne jeden dědeček či pradědeček, jiná osoba jaksi vůbec nevznikne. Mimochodem, uvědomte si, jak řvete, když na hodinu vypadne wi-fi nebo v hypermarketu dojde „plzeň v akci“. Co byste pak dělali, kdybyste ve vámi preferovaném boji se Sověty přišli třeba o ruku či nohu, případně o obojí. Inu, po bitvě je každý generálem.

Je mi jasné, že tento argument mnohé hrdinné vlastence naštve, nicméně kdybychom v osmašedesátém bojovali, skončilo by to s největší pravděpodobností totální zkázou našich národů – jak Čechů, Moravanů a Slezanů, tak Slováků. — Petr Kolman, právník