Klouzání po hraně italexitu

Léto není pro Itálii milostivé. Mosty se hroutí, přístavy se znovu plní imigranty. Krize důvěry v zemi, jež se cítí stále více opuštěná svými evropskými partnery, narůstá úměrně s hrozbou útoku na italskou měnu. Blíží se italexit?

Představitelé nové politické garnitury, koalice Ligy a Hnutí pěti hvězd, si neberou servítky. Tvrdá linie, kterou razí vláda (ústy lídrů Salviniho a Di Maia), zpochybňuje i povinnost finančního příspěvku členského státu EU. Proč? Důvody jsou ekonomické i civilizační.

Itálie, sotva dva a půl měsíce po nástupu nové koalice, složené ze separatistické Ligy (severu) a antisystémového Hnutí pěti hvězd, zažívá další kolo politické krize. Průsečíkem, na němž se krize střetává, jsou komunikační uzly, jež kdysi učinily z Itálie vyhledávané místo obchodu i kulturní výměny. Mosty a přístavy se staly letošního léta metaforami, s nimž stojí a padá perspektiva celé země.

Rozlomení Morandiho mostu v Janově, jenž vedl nad řekou Polcévera i obytnými čtvrtěmi města, si vyžádalo 43 obětí a po dlouhé dny se objevovalo jako hlavní téma zpravodajských kanálů. Ačkoliv dosud není vyšetřena příčina pádu mostu stojícího od roku 1967 – možná to opravdu byl špatný odhad konstrukce samým architektem Riccardem Morandim, jenž ho neprojektoval na dnešní čtyřnásobnou zátěž – stala se důvodem ke střetu, jenž přerostl v psychodrama.

Vládní politici neváhali napadnout soukromou společnost Autostrade per l’Italia, vlastněnou skupinou Atlantia, v níž 30 % drží rodina Benetton, známá svými koly, ale i značkou United Colors of Benetton. Společnost vlastnící 6 000 kilometrů dálnic vyhlásila, že je schopna most postavit do osmi měsíců a odškodnit i oběti. Život jim ale nikdo nevrátí.

Osmnácti rakvím se přišli poklonit pozůstalí, kteří neodmítli státní pohřeb, přišlo i pět tisíc občanů včetně prezidenta Mattarelly a premiéra Conteho, nechyběli ani vůdci Salvini a Di Maio, jimž bylo živě aplaudováno. Toho dne, 18. srpna, byla Itálie svědkem projevů nečekané podpory, ale i hluboké nenávisti: zejména vůči levicové opozici. Přitom Hnutí pěti hvězd zpochybňovalo okružní dálnici Gronda, jež měla mostu odlehčit. Hnutí publikovalo na svých stránkách i text, v němž obavy o bezpečnost mostu označilo za „báchorky pro děti“.

Obě uskupení, zvláště Liga pod vedením ministra vnitra Salviniho, si udržují vysoký kredit u veřejnosti: strmý nárůst z 16 na 30 procent se dá vykládat zejména jako výsledek protimigrační rétoriky. Poslední týdny k tomu měla ideální příležitost: veřejnost sledovala s velkým napětím situaci kolem nové lodi, jež měla k italským břehům přivézt další imigranty, tentokrát na palubě Diciotti k sicilskému přístavu Katánie.

Test odolnosti imigračnímu tlaku, jenž k italským břehům dovedl od roku 2014 více než 650 000 uprchlíků, podle Salviniho skončil. Osud 150 lidí z lodi Diciotti, převážně z Eritreje, z nichž dva trpí otevřenou tuberkulózou, bude pokračovat na souši. „Migranti se z paluby Diciotti vylodí v příštích hodinách,“oznámil o víkendu Salvini. „Velká část migrantů bude ubytována katolickou církví, kněžími, kteří jim otevřeli své dveře, svá srdce a své peněženky,“dodal ironicky. Není to ale pouze katolická církev: na dvacítku imigrantů přijala Albánie, dvacítku také Irsko.

Vůči ministru Salvinimu bylo v pátek za jeho chování vůči migrantům zahájeno sicilským prokurátorem Patronaggiem vyšetřování z „únosu, nezákonného zadržování osob a zneužití pravomoci“. Ministr by měl být ovšem souzen „radou ministrů“, což předpokládá souhlas Senátu, kde má vládní koalice většinu.

Neplatit a uchovat si důstojnost!

Italský teolog Tomáš Akvinský nebyl jediný, kdo se odvolával na právo „odporu proti vyšší moci“. Pro zemi Apeninského poloostrova je to stále více vlastní suverenita, jež předchází té evropské. Itálie opakovaně vyhlásila, že Evropa se nechová jako „společenství hodnot“, když nechává na Itálii řešení imigrační krize. „EU se rozhodla obrátit se k Itálii zády – a to znovu,“napsal vicepremiér Di Maio.

Premiér Conte řekl, že Itálie nehodlá platit ani schvalovat příští společný rozpočet. Italská vláda ostatně platí více, než z Unie dostává. Podle čísel Evropské komise za rok 2016 přispěla Itálie 14 miliardami eur a získala 11,6 miliardy prostřednictvím různých programů. Za rok 2017 se příjmy Itálie pohybují kolem 10 miliard eur. Může ale Itálie z EU vystoupit? Zatím jen tak trochu klouže po hraně...

Náročný reformní program vyvolává u zaměstnavatelů vrásky na čele. U některých přímo zděšení. To se nedá ufinancovat, tvrdí. Vláda vyhlásila počátkem léta politiku zaměstnanosti. Název: Decreto Dignita (Dekret důstojnosti). Snahou vlády je skoncování s prekaritou – vytvořením „urgentních měřítek pro důstojnost pracovníků a společností“. Konkrétně to znamená silné omezení „smlouvy na dobu určitou“(limitováno na 2 roky), zvýšení postihu proti „nespravedlivému ukončení zaměstnání“o 50 % odstupného (až na 36 měsíců) či postihy proti těm firmám, které se státní podporou přemisťují výrobu mimo Itálii.

Nezaměstnanost je nyní v Itálii vyšší oproti průměru EU – blíží se 11 % oproti průměru evropskému, jenž se pohybuje kolem 8 %. Zaměstnavatelé reformu označují jako neflexibilní. „Je lepší mít práci na dobu určitou, nebo vůbec?“ptá se Marco Bonometti, předseda odborů zaměstnavatelů Cofindustria, v deníku La Stampa. Hlasy, které před létem upozorňovaly na nebezpečí spekulativního útoku na italskou měnu, sílí.

Pro zemi Apeninského poloostrova je to stále více vlastní suverenita, jež předchází té evropské.