Recenze filmu Důvěrný nepřítel
Jedna chybná úvaha na počátku může změnit výsledek od základu. Námět filmu Důvěrný nepřítel počítal s komedií, režisér Karel Janák se rozhodl pro vážný thriller – a tím si podřezal větev.
Nadto, za což však tvůrce nenese vinu, se jeho varování před nekontrolovatelnou umělou inteligencí potká v kinech s velmi podobným australským příběhem Upgrade – a těžko lze čekat, že sebevětší milovník sci-fi bude platit drahou vstupenku za dvě nízkonákladové variace na stejné téma.
Upgrade je totiž jednoznačně povedenější, ač ani Důvěrný nepřítel není špatně natočený. Přinejmenším na slovensko-českou koprodukci působí technicky docela zdatně, přestože rozpočet zjevně dorovnávají otravné sponzorské odkazy.
Nepříjemná nejistota
Koneckonců chudoba by nevadila, protože hlavním hráčem není ani Vojtěch Dyk coby typicky mimoňský počítačový vývojář, ani Gabriela Marcinková v roli jeho ženy, jejíž sochařské snažení se právě ocitá v tvůrčí krizi, nýbrž dům, který testují. Dům snů, domov budoucnosti, supermoderní prosklená budova uprostřed tatranské samoty, vybavená luxusem a řízená programem, jenž plní veškerá přání – jak se ukáže, i ta nevyslovená.
Po dlouhém úvodu, ve kterém novomanželské dovádění pod širým nebem plným blesků dává najevo, že ti dva nebudou úplně normální, se děj přesune na modelový půdorys, kde se mu také nejvíce daří. Protože v domě zazní vzácný humor, když počítač nedokáže identifikovat hrdinčina alternativní díla – což by asi svedl málokdo; mimochodem rozbory jejích uměleckých výtvorů ve filmu pouze zdržují.
V domě se také množí zprvu zdánlivě nevinné lapálie, výpadky a poruchy, díky nimž houstne nálada: nikoli snad strašidelná, ale nepříjemně nejistá. A konečně v domě, kde sochařku navštěvuje její kamarádka, se také najde spousta důvodů k vděčným obrazům ženské polonahoty či nahoty, od sprchy po vanu, která dokáže samovolně zařídit orgasmus. Což lze chápat jako skvělou reklamu na vířivky a současně jako doklad, že obdivovaní ajťáci vědí ve skutečnosti pramálo.
Překombinovaný zmatek
Jenže scénář, který zjevně nebyl podroben testu základní logiky, začne pocitově napínavou podívanou zrazovat. Proč nikdo nevolá policii, když se množí zásilky od neznámého ctitele? Podle jakého klíče se objevuje a zase mizí kamarádka? Proč se teorie tajné zkoušky na lidech nastolí a zase zahodí? V komediální nadsázce by podobné otazníky tolik nebily do očí, kdežto ve smrtící, spíše prodlužované než stupňované vážnosti se přibližují nechtěné parodii – například při dámské výpravě za podezřelým sousedem. Ve finále už překombinovaný zmatek překročí hranici třeba jen mizivé uvěřitelnosti, čímž se přiblíží béčkovému braku. Jako by si tvůrci klukovsky vychutnávali, co by se tak ještě mohlo hodit, počínaje akční honičkou a konče noční bouří.
Za „řešení“klasické záhady, zda za rebelií domu stojí lidé či stroje, se nabízí strhnut další body. A kdo si všiml podobnosti domu se starší epizodou Simpsonových, buď kritizuje její domnělé opisování, nebo teskní po jejím vtipu.