Bolavé rameno Petry Kvitové
Bolístky Petry Kvitové zahání fyzioterapeutka Tereza Saifrová.
Žádnou paniku, prosím. Levé rameno tenisové šampionky Kvitové není v havarijním stavu. Jakmile se ovšem v jejím těle objeví problém, zakročí sedmadvacetiletá slečna pocházející z Jablonce. Tereza Saifrová dobře zná její obvyklá „bebíčka“. Ve střehu je též nyní při US Open v New Yorku.
Máte práci snů?
Asi ano, i když jsem k ní původně nesměřovala. Je to super. Podívám se na místa, kam bych se jinak nedostala. Na druhou stranu jsem pod větším tlakem. Víc zvažuju některé kroky, protože mám na starosti hvězdu, veřejně známou osobu.
Je teď vaše zaměstnání hektičtější, když Kvitovou bolí rameno?
Ani ne. Sama dobře problém vystihla jako únavu materiálu. Odehrála hodně zápasů. Standardně – i preventivně – se věnujeme jejím obvyklým bebíčkům. Nejde o něco zvlášť intenzivního. Potřebuje si hlavně odpočinout, nabrat energii.
Jak vypadají vaše pracovní směny?
Jsem při nich časově limitovaná. Jsem poctivá a precizní, všechno mi trvá dlouho, což v praxi u Peti není úplně možné. Přijde, poví mi, co ji bolí, a dá mi třeba hodinu. Snažím se toho zvládnout co nejvíc a péči neprotahovat. Když už ji masáž nebaví, stejně ztrácí účinek.
Musí spolupracovat?
Většinou přichází večer, lehne si jako hadrová panenka a můžu si s ní dělat, co chci. Aktivnější věci zapojujeme přes den do kondiční přípravy, na čemž se domlouvám s Dáfou (trenérem Davidem Vydrou).
Je podstatná výhoda, když dobře znáte její tělo?
To je základ. I kolegové, kteří se točí na turnajích WTA, už Peťu potkávají opakovaně. Ale je lepší, že máme bližší vztah. Řekne mi, že je rameno OK, ale z jejího výrazu vidím, že není stoprocentní. Pomáhá mi, že s ní trávím čas i mimo kurty a znám její povahu. Mám její tělo nasahané a vím, jak by mělo vypadat.
Kdy jste poprvé zaznamenala jméno Petra Kvitová?
Dávno. Musím přiznat, že jsem dřív tenis moc nesledovala, ale jsme spolu dva roky a všechno kolem ní už vnímám o dost intenzivněji.
Jak se po seznámení s ní lišily vaše představy od skutečnosti?
Mám neskutečné štěstí, že jsem právě v jejím týmu. Všude jinde bych se nejspíš měla hůř. Sedly jsme si i lidsky. Říkala jsem si: Ty jo, bůh ví, jak se se mnou bude bavit? Budu si muset dávat bacha, co kde povím a udělám. Ona i trenéři jsou úplně normální. Žádné nafrněné hvězdy.
Staly se z vás kamarádky?
Občas se sejdeme i mimo turnaje. Dáme si kávičku, zajdeme do kina. Ale ona Peťa v Praze moc času netráví, skoro pořád cestuje.
Letos ji poprvé doprovázíte po WTA Tour. Kolik akcí jste s ní podstoupila?
Loni jsem objížděla soustředění a přípravy – na Lanzarote, v Dubaji. Na tuhle sezonu jsme se domluvily na grandslamech. Většinou to obnáší i poslední turnaj před nimi, takže teď jsem byla i v New Havenu, aby její tělo bylo co nejvíc poladěné.
Máte i jiné úvazky?
Jezdím s triatlonovou reprezentací, což je úplně jiná práce, protože se starám o patnáct lidí najednou. V Praze mám praxi v jednom fitku, kam za mnou chodí pacienti.
Jaký dojem na vás dělá tenisový svět?
Jsem vykulený nováček. Grandslamy jsou na mě takové velkolepé. Naštěstí se o mě ostatní starají, všude mě dovedou. Po příjezdu nejdřív zjišťuju, kde jsou místnosti pro fyzioterapii, rozcvičovna, fitko. Pak hledám, kde se dá sehnat kafe a kam se chodí pro vodu.
Hrajete tenis?
Táta ho se mnou zkoušel. Ale náš poslední trénink skončil tak, že já jsem byla celá nadšená a on mi doporučil, abych si zaplatila trenéra. Asi na mě nemá nervy.
Sportujete?
Dřív jsem hrála fotbal. Na FTVS nás učili všechny sporty, abychom věděli, co obnáší, co se při nich může stát. Chodím na lekce jógy, thaiboxu. Čerpám inspiraci, kde se dá.
Co s vámi dělají Petřiny mače?
Kluci si ze mě utahujou, že sedím jak zařezaná a nemluvím. Dáfa skáče, máchá pěstí a občas mi taky jednu ubalí. Já zápasy prožívám, potí se mi ruce, občas do nich schovám obličej. Jen to víc držím v sobě.
Na grandslamech se Petře letos nedaří. Dělají si z vás legraci, že nosíte smůlu?
Jo jo. Už jsem slyšela poznámku: „Je tady Tereza, tak si zase dáme jedno kolo a jedeme domů.“Už jsem to měla párkrát na talíři.
Ve Wimbledonu jste tým pohostila řízky se salátem. I tak se dá tmelit parta?
Ano, v Londýně jsem se na kuchařku pasovala dobrovolně, protože jsme měli pronajatý dům, večeře jsme si zařizovali sami. Tady v hotelu toho moc neuvařím.
Na jaké štaci se vám vlastně nejvíc líbilo?
Snila jsem o Austrálii, kam jsem se konečně podívala. Wimbledon je nádherný. New York mě nebere, je v něm moc lidí i mrakodrapů.