V táborech se z nás stanou zvířata

Před rokem začaly v Myanmaru represe vůči Rohingům. Přes 700 000 jich vyhnaly ze země.

Ladislav Kryzánek redaktor MF DNES

Když loni vládní ozbrojenci vtrhli do její vesnice na severu Myanmaru (dříve Barma), Anuwara, třiatřicetiletá příslušnice tamní muslimské menšiny Rohingů, měla jedinou starost – ukrýt a uchránit svých šest potomků.

Když pak vesničané našli tělo jejího manžela, učitele, jehož zastřelili přímo před školou, pochopila, že musí pryč.

Její touha přežít, zachránit si holý život, byla velice silná. Útěk k hranicím Bangladéše, nejprve pěšky, pak lodí, ji dokonale prověřil. „Viděla jsem, jak zastřelili devítiletou dívku od sousedů,“tvrdila zpravodaji agentury Reuters. „Hustě pršelo, lidé při překonávání řeky panikařili, protože se blížili ozbrojenci. Některé lodi se potopily a lidé zemřeli,“dodala.

Nyní paní Anuwara žije s dětmi v provizorním stanu z igelitů na okraji Kutupalongu, největšího uprchlického tábora světa na bangladéšsko-barmské hranici. Z Arakanského státu uprchla společně se zhruba 700 000 dalšími Rohingy před armádními raziemi. Ty začaly koncem loňského srpna a OSN je označila za „učebnicový příklad etnické čistky“.

Hlady paní Anuwara nyní netrpí, dostává nějaké jídlo, rýži, olej, občas i bonbony a vodu a tak se její mysl mohla obrátit ke kardinální otázce: Co dál?

Paní Anuwara ví, že útěkem si nijak zvlášť nepolepšila. Dlouhodobý pobyt v mnohdy nelidských táborových podmínkách si nedovede představit. Domů se však vrátit bojí. Stejně jako statisíce dalších Rohingů čelí krušné budoucnosti.

Exodus nekončí

Exodus Rohingů ohrožuje přechod Myanmaru k demokracii po desetiletích vojenské vlády a kazí pověst barmské civilní vůdkyně a nositelky Nobelovy cenu míru Do Aun Schan Su Ťij v zahraničí.

Její vláda odmítá většinu obvinění ze zvěrstev, která byla vznesena uprchlíky vůči bezpečnostním složkám Myanmaru. Podle armády bylo vojenské tažení oprávněnou reakcí na násilné útoky povstalců z řad rohingského etnika, jehož příslušníky vedení země považuje za nelegální přistěhovalce z Bangladéše a odmítá jim udělit občanství.

Ačkoliv vláda nyní tvrdí, že je připravena přijmout Rohingy zpátky a postavila pro ně tranzitní centra, pokračující příliv běženců svědčí spíše o tom, že řešení krize v Arakanském státě je v nedohlednu.

Do Bangladéše mezitím přicházejí další Rohingové z toho minima, které v Myanmaru ještě zbylo. Z domovů je vyhání hlavně strach a hlad.

„Lidé nám říkají, že se v Myanmaru cítili jako vězni. Nesměli opouštět své domovy, mužům zakazovali rybařit. Opatření jsou prý tak přísná, že jsou vymezeny pouze určité hodiny, kdy je možné zapálit oheň,“sdělila listu The Guardian Caroline Glucková, představitelka Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky v Bangladéši.

OSN: Byla to genocida

OSN včera zveřejnila dvacetistránkovou zprávu, která tvrzení uprchlíků podpořila. Speciální vyšetřovatelé Spojených národů v ní obvinili barmské vojáky z masového vraždění a znásilňování Rohingů.

„Nejvyšší generálové Myanmaru, včetně vrchního velitele Min Aun Hlainga, musejí být vyšetřováni a stíháni za genocidu v Arakanském státě, jakož i za zločiny proti lidskosti a válečné zločiny v Arakanském, Kačjinském a Šanském státě,“uvedli vyšetřovatelé OSN. Vláda vedená někdejší slavnou disidentkou Su Ťij pak podle nich nevyužila svého postavení, aby ochránila civilní obyvatelstvo, a tak k páchání těchto zvěrstev přispěla.

Rohingové si stěžují i na živoření v uprchlických táborech. Nejvíce ze všeho je trápí bezperspektivnost a bezvýchodnost tamního pobytu, neboť tuší, že se může protáhnout na dlouho. „Navzdory všemu, co jsme zažili, se chceme do Myanmaru vrátit,“citoval list The Guardian uprchlíka Núra Ilyase, který býval učitelem. „Ale jen když dostaneme občanství a veškerá práva. Nikdy nepřijmeme repatriaci bez práv.“

Něco takového je však alespoň nyní utopií. „Každý den teď slyšíme v rádiu z Myanmaru dobré zprávy. Prý nás chtějí přijmout zpátky. Můžeme tomu však věřit? A za jakou cenu?“ptá se Ilyas.

Mnozí Rohingové se obávají, že pokud zůstanou v uprchlických táborech delší dobu, jejich komunita přijde o své náboženství a svou jednotu. Že jejich potomci zůstanou bez vzdělání.

„Bojím se, že se z nás i našich dětí stanou zvířata, pokud budeme muset dál žít bezvýchodným životem uprchlíků,“dodal Núr Ilyas.