Praní církevního prádla

Sexuální zneužívání dětí kněžími vyvolává mezi lidmi pochyby o katolické církvi. Současně však slouží konzervativním duchovním jako záminka k útokům na papeže Františka.

Nedávná cesta papeže Františka do Irska byla dlouhodobě připravována s důrazem na otázky církevního učení v partnerských vztazích, protože klíčové body programu se týkaly pravidelného katolického festivalu rodiny, jenž probíhal v Dublinu. Naplánovaný jízdní řád návštěvy však krátce před jejím začátkem vykolejily informace o další sérii sexuálního zneužívání, jehož se dopustili církevní hodnostáři ve Spojených státech.

Ze zpráv vyplývá, že do sítě se zapletlo skoro tři sta duchovních a zasáhlo to tisíc dětí a mladistvých. Po nástupu papeže Františka před pěti lety jde o první takto rozsáhle medializovanou kauzu zneužívání nezletilých, která znovu otevřela traumata obětí a zvedla vlnu veřejného rozhořčení.

Velké turbulence zažilo i Irsko. Před téměř čtyřiceti lety Jana Pavla II. přivítala třetina irské populace, tedy více než milion účastníků. Letos klesl zájem „jen“na zhruba 200 až 300 tisíc lidí. Nejen irská média se v posledních letech intenzivně zabývají mapováním případů zneužívání, které se odehrávaly za zdmi sociálních institucí. K těm nejznámějším patřily tzv. Magdaleniny prádelny, tedy domovy pro dívky a ženy ze sociálně narušeného prostředí, například bývalé prostitutky. Téma bylo zpracováno i umělecky ve filmu The Magdalene Sisters (Padlé ženy).

Země sv. Patrika se dlouho považovala za baštu katolicismu, v Evropě srovnatelnou třeba s Polskem. Její postavení však v posledních letech právě dopady zveřejněných skandálů sexuálního zneužívání prudce erodovalo. Církev v Irsku ztratila pozici normotvorné a široce respektované instituce, a to navzdory tomu, že si stále udržuje nezanedbatelný vliv ve sféře školství a také zdravotnických služeb.

Tváří v tvář obětem

Papež se nyní tváří v tvář setkal s osmi oběťmi, kterých se zločiny v církevním rouchu dotkly v Irsku přímo. Z jeho bezprostředního vyjádření hned na začátku nedělní bohoslužby bylo zřejmé, že ho rozsah spáchaných činů překvapil. Emotivně požádal o odpuštění za všechna zneužití spáchaná v různých typech zařízení spravovaných mužskými nebo ženskými řeholemi a také jinými členy církve.

Situace však pochopitelně využili i papežovi kritici. Doslova jako bomba zapůsobil požadavek bývalého nuncia ve Spojených státech, aby papež rezignoval na svůj úřad, neboť příliš benevolentně přistupoval k informacím o sexuálním zneužívání mladých mužů a dětí, jehož se dopouštěl washingtonský arcibiskup Theodore McCarrick (v červenci rezignoval na kardinálskou hodnost).

Exdiplomat Carlo Maria Viganó ovšem dlouhodobě patří k silným kritikům papežovy reformní politiky. Je tedy otázka, do jaké míry jsou jeho ostrá slova na adresu kormidelníka Petrovy lodičky míněna jako upřímná snaha po tom, aby se církevní instituce vyrovnaly s těmito zločiny, a jak velkou roli v jeho vyjádřeních hraje potřeba vymezit se vůči papeži, jenž je konzervativním představitelům nepohodlný.

V otázkách pohledu na rodinu a manželství se papež střetává s konzervativním křídlem dlouhodobě. Během závěrečné debaty biskupské synody o rodině před třemi lety František prosazoval liberálnější pohled na některé otázky církevní rodinné politiky. Jablkem sváru se stal zejména vstřícnější přístup k věřícím lidem, kterým ztroskotalo manželství a poté založili nový vztah.

Pochopení pro lidi v této situaci se objevilo i v papežově exhortaci „Amoris laetitia“. Čtyři konzervativní kardinálové adresovali následně – na podzim 2016 – papežovi dopis, v němž žádali vysvětlení pasáží týkajících se uvolnění možnosti přístupu ke svátostem pro ty, již církevní svazek ukončili rozvodem, který podle jejich názoru zpochybňuje dřívější rigidní postoj církve. K papežově kritice se loni připojili také někteří teologové, mezi nimi i dva z Česka.

Letos se navíc papež již jednou dostal do nepříjemné situace, když se v lednu při pastorační návštěvě v Chile postavil za jednoho z tamních vlivných biskupů. Záhy se však ukázalo, že skutečně kryl viníky zneužívání dětí. Proto přišlo bezprecedentní rozhodnutí, pro něž se v moderní historii církve jen těžko hledá srovnání. Třicet čtyři chilských biskupů nabídlo Svatému stolci své rezignace, přičemž tři z nich již byly akceptovány.

Vítaný klacek na papeže

V pohledu na rodinu a manželství se papež střetává s konzervativním křídlem dlouhodobě.

I chilský případ ukazuje, jak hluboce problémy páchání a také přehlížení sexuálních zločinů zasahují nejvyšší patra církevní hierarchie. Lze tedy očekávat, že papež bude v postupu vůči pachatelům i jejich obhájcům mnohem méně kompromisní než dosud. Současně je však stále zřejmější, že diskuse o tak závažném tématu se bude odehrávat na pozadí sporu mezi liberálními a konzervativními proudy v církvi, mezi papežovými zastánci a odpůrci, mezi příznivci a kritiky reformního úsilí.

Současně by však neměla zapadnout ani jiná důležitá témata, k nimž by církev měla zaujímat stanoviska. Mezi ně rozhodně patří otázka mnohem aktivnější podpory tradiční podoby rodiny ve veřejném prostoru, mezigenerační solidarita, vliv sociálních médií na rodinný život nebo v poslední době i u nás často diskutovaná otázka genderu a uzákonění manželství pro osoby stejného pohlaví.