Jak Babiš nekývl italské jeskyňce

Když byl naposledy český premiér na návštěvě v Římě, bylo ještě všechno úplně jinak. Psal se březen 2017 a Bohuslav Sobotka se v italské metropoli účastnil slavnostního summitu EU, který se konal v den šedesátého výročí podpisu římských smluv.

Setkání hostil italský premiér Paolo Gentiloni, sociální demokrat, věrný žák svých levicových předchůdců Mattea Renziho či dříve Romana Prodiho. V římském Kapitolu se předáci zemí EU sešli, oslavili výročí, poplácali se po zádech a přijali prohlášení, jak je Unie připravena společně čelit globálním výzvám, jako jsou regionální konflikty, terorismus nebo migrace.

Čas oponou trhnul: z parlamentních voleb odešla poražena jak italská, tak česká sociální demokracie (ta česká podstatně hůře) a v obou zemích stavěly vládu protestní strany či hnutí budující svou popularitu do značné míry na striktním odporu k nelegální migraci.

Ale paradoxně snad jediné, co se od poslední návštěvy českého premiéra v Římě nezměnilo, je stále výhradně verbální odhodlání EU migraci společně zastavit.

Včera si jel Andrej Babiš do Říma vysvětlit se svým italským protějškem Giuseppem Contem některá nedorozumění v této věci. Východiska obou zemí a vlád jsou podobná, jen jsme v podstatně odlišné situaci.

Itálie je hraniční zemí EU a spolu se Španělskem dnes jedním ze dvou států Unie, které čelí největšímu přílivu uprchlíků. A z toho pramení i odlišná strategie Itálie a Česka.

Itálie má zájem rozdělit svůj problém na vícero beder. Navíc je evidentní, že ve srovnání s předvolební rétorikou i prvními týdny u moci začínají vládnoucí Liga a Hnutí pěti hvězd ze svých razantních představ o řešení migrace ustupovat. A není divu, Itálie je ve srovnání s námi historicky nekonečně víc zaháčkována v dnes rozhodujícím evropském trojúhelníku s Německem a Francií, které se razantnějšímu řešení brání.

Ostatně viděli jsme to v minulosti sami, jak někteří naši předáci nejdřív razantně řečnili (třeba o Lisabonské smlouvě), ale po pár návštěvách Bruselu nám měkli před očima.

Může se to stát i Babišovi, ten tlak je obrovský, Itálie už hrozí, že nebude posílat do Unie peníze a shodí celý její rozpočtový výhled. Zatím má český premiér v zádech Visegrád, měnící se nálady v Evropě i v tomto nevídaně sjednocenou domácí politickou scénu.

Přesto to premiér Conte zkusil – alespoň jeden prstíček tam strčíme, alespoň jednoho migranta Babišovi přibalíme na cestu domů. Uvidíme, zda to Česko ustojí, jeho hlas musí být i dál jasný a razantní. Jenom to posune Evropu konečně k akci, tedy aby se problém řešil a ne jenom přerozděloval.