Nejdražší hráč ligy vypráví
Nicolae Stanciu o Česku, o Spartě, i tetováních
Na paži má v angličtině vytetované životní motto: Buď skromný. Na holeni zase slovo válečník, které má vystihovat jeho povahu. Takže skromný válečník? Ano, tahle charakteristika na Nicolaeho Stancia, lídra fotbalové Sparty, sedí. Na hřišti nepřehlédnete, jak se za tým pere, vymýšlí překvapivé přihrávky a nebezpečně pálí zdálky. Zato v soukromí mluví tiše a pokorně.
Zvlášť když přijde řeč na rodinu a na milovanou babičku, která ho vychovávala.
„Ona a rodiče mají největší zásluhu na tom, kde teď jsem a jaký jsem člověk,“vypráví plynulou angličtinou nejdražší hráč v historii české ligy. Fotbalista, který ještě v jedenácti kopal do míče jen na ulici.
Nebrzdilo vás v kariéře, že jste začal tak pozdě?
Kdepak, mám krásné vzpomínky. S kamarády jsme trávili celé dny na ulici, to bylo naše hřiště. Hráli jsme si na velké hráče, já býval Hagi nebo Ronaldo – ten starý Ronaldo, Brazilec. Kopali jsme si, než padla tma, a užili si spoustu legrace.
Ale když jste začínal v klubu Unirea Alba Iulia, spoluhráči museli mít náskok.
Jo, hráli už pět nebo šest let. Ale s tím nebyl problém, rychle jsem to dohnal. Těžší bylo zvyknout si na tu změnu: najednou jsem nemohl přijít ze školy, hodit tašku do kouta a jít ven. Mazal jsem na trénink a zvykal si na pevný režim.
V tom vám pomáhala babička?
Ano, ona se mnou trávila nejvíc času, protože rodiče bývali dlouho v práci. Když jsme se sestrou přišli ze školy, ona nás vychovávala. Kladla mi na srdce, abych byl správný chlap – že to je v životě nejdůležitější. Tak se takový snažím být.
Na památku jste si její podobiznu nechal vytetovat na rameno.
Tři roky poté, co zemřela. Mám tam obrázek jí a mě, když jsem byl malý.
To bylo vaše první tetování?
Kdepak, to už v patnácti. Tehdy se narodil brácha, tak jsem si nechal na nohu vytetovat jeho jméno. Rodiče nic nevěděli, viděli to, až když jsem přišel domů, a to už nemohli nic dělat. A já pokračoval: ani nevím, kolik tetování teď přesně mám. Ale každé z nich má pro mě nějaký význam.
Například?
Mám na ruce jména rodičů, sestry, na prstu jméno manželky. Na hřbetu ruky je Joker z filmů o Batmanovi, protože Temný rytíř je můj nejoblíbenější film, viděl jsem ho snad desetkrát. Poslední tetování jsem si nechal dodělat tady v Česku: růže, které mám na ruce, byly původně jen tmavé, tady jsem k nim přidal barvu. A na předloktí mám rumunské národní barvy.
Stejné jako ty sparťanské. Zalitoval jste někdy, že jste v zimě opustil Anderlecht Brusel a kývl na nabídku z Česka?
Nikdy, ani na vteřinu. Lituju jen špatných výsledků, které jsme měli minulou sezonu. Takže doufám, že když jsme teď dvakrát remizovali, nebude se opakovat série z jara, kdy jsme hráli nerozhodně pětkrát v řadě. To už nesmíme dopustit.
V čem je angažmá v Česku jiné než v Rumunsku nebo v Belgii?
Přijde mi, že tady fanoušci víc žijí s klubem, fotbal je pro ně opravdu vášeň. A vlastně to platí i pro celé klima kolem klubu. V Anderlechtu člověk ani necítil tlak. I když se prohrálo se slabším týmem, majitel přišel do kabiny a řekl: „Dali jste do toho všechno, vyhrajete příště.“První rok jsme získali titul, bylo to úžasné. Další sezonu se to nepovedlo... A vlastně se nic moc nedělo.
Zvláštní, vždyť Anderlecht je velkoklub zvyklý na úspěchy.
Ano, ale mentalita je jiná. Pamatuju si, že jsme hráli třeba proti Standardu Lutych, což je největší rival, velké derby. Pět let předtím ho Anderlecht venku neporazil, nám se to povedlo. Já a Alex Chipciu jsme byli po zápase nadšení, chtěli jsme to v kabině pořádně oslavit, protože jsme byli zvyklí z Rumunska na rivalitu mezi Steauou a Dinamem Bukurešť. Ale spoluhráči si jen plácli, řekli: „Fajn, vyhráli jsme.“Takoví prostě jsou. Ne tak otevření a kamarádští jako Rumuni, Češi nebo Srbové. Neprožívají nic tolik jako my nebo vy: ani život, ani fotbal.
Takže v Česku cítíte větší tlak?
Větší než v Belgii určitě, ale ve Steaue byl znát ještě víc.
Kvůli majiteli Becalimu? V Česku má hodně svéráznou pověst.
Možná, on je prostě takový. Jednou nezahrajete úplně ideálně a druhý den o vás do novin řekne, že jste nejhorší hráč na světě. To dávám jen jako příklad, mně se to nestalo (úsměv). Ale když člověk není mentálně silný, má to ve Steaue těžké.
Ve Spartě jste osm měsíců. Co vás zatím nejvíc překvapilo?
Hlavně to, že spousta týmů tady má v kádru hodně fyzicky nadupaných, urostlých hráčů. Když koukám na soupisku soupeře, vždycky vidím: ten má metr devadesát, ten taky, ten taky... Je to nezvyk.
Zato očekávání je stejné jako v Anderlechtu a Steaue: titul.
Samozřejmě. Jsem mistr Rumunska, Belgie a i tady je to pro mě nejvyšší meta. Tak to musíme cítit všichni, všichni musíme jít na hřiště nažhavení a nedopustit, abychom ztráceli body jako proti Příbrami nebo Bohemians.
Během jara jste říkal, že Sparta se musí zlepšit úplně ve všem. Cítíte, že už se to postupně děje?
Na hodně věcech jsme zapracovali a rozhodně v tom musíme pokračovat. Ale vidím, že se zlepšujeme. Neprohráli jsme v lize jediný zápas, to chceme udržet co nejdéle.
Umíte si představit, co by se stalo, kdyby ani tentokrát Sparta ligu nevyhrála?
Jestli jsem někdy zalitoval přestupu do Sparty? Nikdy, ani na vteřinu. Lituju jen špatných výsledků z minulé sezony. To už nesmíme dopustit.
Uf... To si vůbec představovat nechci. Měli jsme skoro perfektní start, poslední dva zápasy jsme si sami pokazili, ale brzy přijde reprezentační přestávka, během které budeme mít čas se zlepšit. Samozřejmě, že nás mrzí vyřazení z předkola Evropské ligy a stydíme se, že se to stalo. Ale musíme z toho zkusit udělat výhodu: Slavia, Plzeň i Jablonec budou hrát víc zápasů, můžou být unavenější. My toho musíme využít.