Jak zachránit české školství
Za poslední týdny a měsíce jsme o našem školství slyšeli jen v souvislosti s učitelskými platy, maximálně snad ještě s pamlsky ve školních bufetech. Problémů, které už hoří, je přitom mnohem, mnohem víc.
Začíná nový školní rok. Vzdělávání dostalo po roce 1989 šanci projít zásadní proměnou. Našemu demokratickému školství pomalu táhne na třicítku. Ale nepůsobí jako sebevědomý mladík plný sil. Spíše připomíná rezignovaného pacienta, který začíná kolabovat. Lékaři se u něj střídají, každý mu ordinuje jinou léčbu, ale nemocný je na tom čím dál hůř.
Pokud máte dítě školou povinné, možná už jste zaznamenali některé příznaky choroby. Vystřídalo se ve třídě několik angličtinářů během jednoho roku? Učí fyziku někdo, kdo ji nevystudoval? Supluje dlouhodobě vychovatelka ze školní družiny? Vrátili se do školy učitelé, kteří nedávno odešli do důchodu? Spojily se třídy a v té nové je třicet dětí? Vaše ratolest si stěžuje, že půlka počítačů v učebně nefunguje, nebo se několik spolužáků musí dělit o jeden? Prosí vás škola o papíry, toaletní potřeby nebo jiné naturálie?
To všechno jsou důsledky dlouhodobě podfinancovaného školství. Pokud budou politici do médií tvrdit, že je letos školský rozpočet rekordně vysoký, mají částečně pravdu, protože výdaje na školství opravdu každoročně o několik miliard korun vzrostou. Už vám ale neprozradí, že hrubý domácí produkt u nás roste mnohem rychleji. Co to znamená? Například to, že v roce 2011 šlo na školství 4,3 % HDP, zatímco v roce 2016 už jen pouhých 3,7 %. Státy EU přitom v tomto období dávaly na školství v průměru 5,2 % HDP a velebené Finsko 6,4 %. Pokud nezačne dávat vláda na vzdělávání více peněz, nečekejte, že se ve školách cokoliv zlepší a že české školství bude kvalitnější. V chudobinci nelze špičkovou léčbu očekávat. Naše země bohatne, ale školy z toho nic nemají.
Učitelský sen o Lidlu
Máte z četby novin pocit, že se učitelům neustále přidává, aniž si to zaslouží? Učitelé ten pocit nemají, protože vidí každý měsíc svou výplatní pásku. O přidávání peněz učitelům se totiž často jenom mluví. Naopak se nikdy nehovoří o přidávání administrativy a práce. Zatímco obchodní řetězec Lidl láká nové zaměstnance na mzdu 28 000 korun, školství nabízí čerstvým absolventům „bezkonkurenčních“25 000 korun v případě učitelů základních i středních škol a 20 000 Kč učitelkám mateřských škol. Nedivte se nikomu, že odchází za lepším.
Dalším problémem českého školství jsou neustálé změny. Zůstaneme-li u podobenství o pacientovi, každý nový ministr nejprve vysadí všechny léky, co mu předepsali jeho předchůdci, a následně nemocnému zavede nový nevyzkoušený preparát. Zásadně se pacienta neptá, co ho bolí, natož aby ho prohlédl a poslal na vyšetření, aby šlo určit správnou diagnózu. Přebornicí v rychlosti zavádění experimentálních léků byla exministryně Kateřina Valachová. Obávám se, že po její „léčbě“upadne školství do kómatu.
Nejhorší změnou, kterou prosadila, bylo zavedení inkluze. Jako rodiče určitě víte, jak se změnila atmosféra ve třídě, pokud do ní přibyl žák s velkými výchovnými nebo jinými problémy. Dříve tyto žáky vzdělávali v nepříliš početných třídách speciální pedagogové, kteří pět let studovali na vysoké škole, aby dokázali kvalitně vyučovat žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Nově se takový žák nejprve dostává do třicetihlavé třídy, kde působí učitel, který pět let studoval češtinu a dějepis a o výuce žáka například s lehkým mentálním postižením neví skoro nic. Pokud škola a poradna zadministrují správně všechny formuláře, dostane po několika měsících učitel k ruce mizerně placeného asistenta, který ví o speciální pedagogice minimum, protože vysokou školu nemá a absolvoval jen 120hodinový kurz. Vraťme se opět k podobenství ze zdravotnictví: jako by stát nařídil obvodním lékařům, aby nově operovali v ordinacích srdce. A aby jim to šlo lépe, zaplatil by některým sekretářku. Je evidentní, že miliardy korun investované do této podoby inkluze jsou peníze vyhozené oknem. Nejenže je české školství podfinancované, ale ještě se v něm plýtvá.
Podpořme státní školu
Kolem škol slídí řada mastičkářů a dalších šarlatánů, kteří vnucují své služby ministrům, školám i rodičům. Poznáte je podle toho, že paušálně odsuzují státní školství. Jejich nejoblíbenější hláškou je, že se vyučuje jako za Marie Terezie. Přitom existuje mnoho inovativních státních škol, kde se učí moderními metodami, nebo dokonce nabízejí alternativní programy typu Montessori. Kvalitní škola opravdu nemusí znamenat, že je placená. Nepodléhejte podobným léčitelům a raději podpořte učitele ve své spádové škole.
Co by naše školství pomohlo zachránit? Kdyby politici začali naslouchat učitelům a ředitelům škol, protože oni nejlépe vědí, v čem spočívá jádro problému a jak to napravit. Kdyby média dávala méně prostoru různým „expertům“z neziskovek, kteří přesně vědí, co by učitelé měli dělat, ale sami si to nikdy v praxi nevyzkoušeli. Kdyby politici konečně splnili slib z roku 1998, který byl uveden už v programovém prohlášení Zemanovy vlády, že na školství půjde 6 % HDP.
Rodiče mohou přispět tím, že učitele svých dětí ocení vlídným slovem. Věřte, že většina pedagogů věnuje své práci spoustu času navíc a vkládá do ní srdce.
Kdyby politici konečně splnili slib z roku 1998, že na školství půjde 6 % HDP.