Na začátku byl kamínek a brk, pak obklíčily svět propisky

Je to málo známý příběh o tom, jak vzniklo nejstarší písmo na světě. Možná proto, že se neváže ke starým Sumerům a jejich klínovým znakům, ale k Transylvánii.

Právě tady, na návrší Turdas nedaleko maličké rumunské vesnice Tărtărie, prý vznikly před sedmi tisíci lety první písemné záznamy, které ostrým kamínkem vydrásaly ruce neolitického člověka do malých hliněných tabulek.

Nechme stranou půtky historiků, jimž se nechce věřit, že se písmo nezrodilo mezi řekami Eufrat a Tigris, ale v Rumunsku, důležitý je ten ostrý kus kamene. Protože z něj se vyvinula unikátní pera za miliony eur i plastové propisky za tři koruny.

Pravda, bylo tu pár podstatných vývojových skoků. Tak třeba zmiňovaní Sumerové tlačili 4 tisíce let před Kristem klínopis do hliněných destiček rákosovým pisátkem.

Egyptští písaři přibližně o tisíc let později už volili sofistikovanější pomůcky. Sloupce hieroglyfů kroužili inkoustem ze sazí na papyrus za pomoci husích brků seříznutých do špičky. Později se pero začalo seřezávat našikmo, aby šla písařům práce rychleji od ruky.

U ptačích brků ostatně zůstalo lidstvo až do 19. století, i když už v 17. století předci vymýšleli, jak psát něčím preciznějším. Přece jen namáčet obyčejné pero do kalamáře s inkoustem z duběnek nebylo zrovna komfortní. Ale až americký konstruktér Lewis Edson Waterman si nechal v roce 1884 patentovat skutečné plnicí pero, které využívalo tři zásadní vynálezy té doby: hrot s iridiovou špičkou, ebonit a plynule tekoucí inkoust. Ostatně byla to právě firma Waterman, která přišla v roce 1953 s nápadem na lisované plastové bombičky s inkoustem. Potom už bylo psaní plnicím perem opravdu pohodlné.

Tedy až do okamžiku, než svět obklíčila kuličková pera. Jejich otcem je maďarský novinář László Bíró, který získal patent na propisky 15. června 1938.