Kam Beatles jeli inkognito
Stařeček se modlí k Mekce ve vlaku. Jak vlak jede do zatáček, pořád hledá východ a kroutí se. Reportáž MF DNES z Maroka.
Tomáš Svoboda spolupracovník MF DNES
e mrtev, pane,“řekl mi malý chlapec, když jsem se zájmem pozoroval nafouklého psa – již v mírně pokročilé fázi rozkladu – před budovou vlakového nádraží v marockém Fezu.
Fez je zajímavým městem, zvláště z té vizuální, architektonické stránky.
Jeho uličky jsou úzké a pitoreskní (má jich celkem 9 400) a prakticky všechny vedou na jakousi nevelkou vyvýšeninu v centru města, která funguje jako místní barvírna kůží a textilu.
Když má člověk štěstí, tak ve vestavěných velkých kádích může pozorovat snad všechny tóny fialové, rudé a modré. Vizuálně to má něco do sebe. Moji dva malí průvodci, říkám malí, neboť jim není více jak dvanáct, jsou velice rychlí a bystří.
Ukazují mi různorodá zákoutí, pro fotografy věru vynikající. Říkají, že již několikrát provázeli městem různé fotografy, většinou z Francie.
Jdeme společně ulicí, kde jsou kováři. Všichni jsou dokonale černí od sazí a od šmouru. Nicméně cítím z lidí jakousi mírnou averzi či co… možná něco mírně negativního. Je cítit, že časy se mění a že i zde je znát jistý vliv migrační krize, a to zase úplně jiným způsobem než v Evropě.
Královská města Fez, Meknes a Marrákeš byla vždy velkými rivaly. Každé z nich chtělo být hlavním městem. Všechna mají co nabídnout, Fez ale vždy zůstal hlavním marockým městem kultury.
Nese název po jeho stejnojmenné řece a byl založen v roce 784. Pro zajímavost, zdejší teologická univerzita Al-Karaouine je nejstarší permanentně fungující univerzitou tohoto typu na světě.
Později večer jsem pozván jedním z mých mladých průvodců přímo k nim domů do rodiny. Musím říci, že toto pozvání kvituji s docela velkou radostí, neboť je vždy zajímavé být u někoho doma, a to ještě v jiné kultuře. Pijeme mátový čaj – říká se mu, tuším, „Nana“– a po chvíli začne celá velká rodina improvizovaně hrát na několik jednoduchých strunných nástrojů.
Všichni se postupně přidávají a v rytmu bubnují na všechno možné, i na plechovou krabici od sušenek a talířky. Kdo nic na bubnování nemá, tak ťuká alespoň do stolu. Jen já se nějak do rytmu nechytám.
Na rozloučenou mi paní domu ještě řekne: ,,A pozdravujte prosím ještě od nás i vaše rodiče, neboť musí být tak dobří lidé, jako jste vy.“
Potěšilo mne to, neboť to znělo srdečně, a víte, já nemám rád lidi, kteří srdeční nejsou. Arabské přátele si ani jinak tak rychle nezískáte. Pokud se tak ale po nějakém čase stane, tak máte přátele na celý život, tomu věřte.
Každá vesnice má svou omáčku
Další den ráno se již vezu vlakem do pohoří Atlas.
Není to špatné, chodit po těchto horách, jen po mně občas děti – spíše místní spratkové – házejí kamením. Zatím mě ještě nezasáhly. Je jaro a vše zde přenádherně kvete, nejen vlčí máky, ale i spousta dalších květin. Dozvídám se, že sem jezdili kdysi v šedesátých letech i někteří členové legendární skupiny Beatles, a to naprosto inkognito! Kam jen ti ,,Bítlsáci“všude nejezdili, viďte?
V horách Atlasu se hodně vaří kuskus, asi jako všude jinde v severní Africe. Většinou se jí s dušenou kořenovou i jinou zeleninou. Maso může být skopové, někdy jehněčí a někdy také kozí, a když je nejhůř, tak kuřecí, co jiného. Omáčku dělají v každé vesnici úplně jinou, což je na ochutnávání docela zajímavé.
Moc dlouho jsem se však v pohoří Atlas nezdržel. Připadalo mi to tu tak nějak zanedbané a ne úplně čisté. Trochu také spěchám do Marrákeše, neboť chci vidět mimo jiné všechny ty jílové, hliněné hrady v jeho okolí. Cestou vlakem do bájného Marrákeše zažívám docela komickou scénku. Starší dědeček se snažil začít modlit na koberečku hlavou směrem k Mekce. Mekka leží od Maroka samozřejmě východně. A ten dědeček neustále měnil svoje stanoviště, podle toho, jak se vlakové koleje chvílemi kroutily.
Po chvíli z toho byl celý tumpachový. Nakonec to vše ale vzdal a prostě se začal modlit. Však ony modlitby si správný směr najdou.
„Naše vlajka, to je násilí“
Marrákeš, který byl založen v roce 1070, zažíval časy slávy i zapomnění, bohatství, bídu, hlad, morové rány. Marrákeš v dnešní podobě byl ale vystavěn v průběhu devatenáctého století. V roce 1912 byl dobyt Francií a stal se součástí marockého protektorátu až do roku 1956, kdy se Maroko stalo nezávislé.
Nedaleko trhu s kořením se seznamuji s docela pohodovou partou mladíků. Jsou to většinou studenti a jsou fajn. Chci ochutnat nějaký místní hašiš, neboť do vyhlášené oblasti ,,Ketama“(je to několik vesnic, jejichž obyvatelé se výhradně věnují produkci či výrobě hašiše) se dostanu jen těžko. Upřímně řečeno se mi tam ani moc nechce, s místními je tam prý docela potíž.
Mnoho jsem o této oblasti slyšel a nebylo to vždy pozitivní. Je to prý jakýsi stát ve státě a je lepší se celé Ketamě raději vyhnout.
Ale zpět k mému příběhu, moji přátelé bydlí na kraji města, vycházíme na menší pahorek – říká se mu tady žertovně ,,Džamajka“– a pokuřujeme. Je již večer a zpěv muezzinů nabádajících k pozdní modlitbě je slyšet v dálce.
Po chvíli mi najednou řekne ten nejpohotovější z nich: ,,A víš ty vůbec, co znamená naše vlajka?“(Marockou vlajku tvoří zelená pěticípá hvězda na červeném podkladu). Na moji odpověď, že to tedy netuším, odvětí on velmi procítěně: „Násilí…!“Nikdy již nezapomenu na ten jeho mírně zasněný pohled upřený kamsi do dáli, kamsi za horizont a slovo ,,Násilí…!“.
I Marrákeš má svoji specifickou, starobylou architekturu. Bloudím kolem jeho impozantních červenohnědých hradeb a ztrácím se v jeho uzoučkých uličkách…
V Marrákeši je známý stylový hotel „Mamounia“. Je to hotel velmi vysoké úrovně a i sem jezdil po rozpadu Beatles Paul McCartney se svojí rodinou. Marrákeš býval i oázou míru a oddechu pro známého francouzského modního návrháře Yvesa Sainta Laurenta. Nechal si zde postavit krásnou vilu laděnou do modra. Modře byla komponovaná i zahrada kolem celého domu. Yves Saint Laurent musel milovat modrou a modrá je dobrá. Na hlavním náměstí to žije. Najdete tam snad všechny možné pochutiny, které je severní Afrika schopna nabídnout.
Já osobně miluji jejich sladkosti. Náměstí jede až do pozdních večerních hodin a nad ním jako mlčenlivý svědek stojí vysoký minaret mešity z 12. století Koutoubia. Minaret je vidět až z třiceti kilometrů.
V jednom rohu náměstí můžete spatřit několik dědečků, kteří provádějí různé kejkle se cvičenými Na úpatí hor hady a ještěrkami, které mají přivázané na provázcích jako pejsky.
Králové Sahary v exilu
Směrem na jihozápad jsou k vidění rozpadlé hliněné či jílové hrady nebo celá města – podobná jako jsem viděl v Mali a v Jemenu.
Dominantou je opevněné město Ouarzazate. Jsou to vlastně sídla místních velmožů a boháčů, tyto stavby mi vždy připadaly jako z pohádky. Směrem na jihovýchod se rozkládá město Agadir se všemi těmi turistickými resorty.
Ouarzazate bývalo kdysi významným městem pro karavany, ale i vstupní bránou do Sahary. Odtud se vydávaly karavany do pouště. Podobně jako třeba malijské Timbuktu nebo alžírský Tamanrraset je i Ourzazate dnes již jen legendou.
Přesto má něco do sebe. Natáčela se tu celá řada filmů: ,,Mumie“, ,,Hra o trůny“a další. Je tu k vidění i jakési muzeum filmových rekvizit.
Na Maroku se mi vždy líbila jeho barevnost a možná i barvitost. Barevné oprýskané zdi, stíny, vysoké palmy. I lidé se zde barevněji oblékají. Trochu jen škoda, že ne každý se chce nechat vyfotit.
Bloumám dál, spíše se ve vedru opatrně sunu dál. Potkávám několik Tuaregů. Jejich život není zrovna jednoduchý. Díky nákladním autům a letadlům skončilo jejich dominantní postavení coby králů Sahary. Snaží se prodávat suvenýry a je z nich cítit trochu smutek. Vypadají jako králové v exilu.
Zpátky do Fezu. Musím přestoupit na jiný vlak, a tak mám chvíli čas. Využívám jej k procházce okolo již v úvodu zmiňovaného nádraží. Tentokrát zde leží (opět mírně) nafouklý osel. Pes byl již odklizen. Snažím se jej nějak kulantně vyfotit, ale nějak se mi nedaří najít dobrý úhel. Po chvíli ke mně přistupuje jemně a inteligentně působící mladík a ptá se: „Promiňte pane, ale proč vy Evropané u nás v Maroku tak rádi fotíte právě tato témata?“