Černá a bílá půda
Jihoafrický prezident plánuje, že napraví křivdy koloniální minulosti a předá půdu vlastněnou bělochy do rukou většinového obyvatelstva.
Cihlová stodola obrostlá roštím nemá střechu a neudržovaná vrata pokrývá rez. Poblíž ní stojí vyrovnaná řada traktorů a dalších zemědělských strojů, které mají zuté všechny pneumatiky. Otevřené kapoty prozrazují, že i z motoru si lidé vzali všechno, co šlo zpeněžit. Na podobná vrakoviště narazíte poblíž města Chinhoyi v severním Zimbabwe, jen co odbočíte z hlavní asfaltované silnice na prašnou cestu mezi zanedbaná pole. Jsou to hřbitovy pozemkové reformy, která někdejší sýpku jižní Afriky srazila na kolena.
Vypočítavý Mugabe
„Nejdříve měla být uskutečněna pod heslem ‚Jeden muž – jedna farma‘, ale nakonec se to přeměnilo na ‚Bílý muž – žádná farma‘,“povzdychává si Mark Shaw nad tím, že coby jeden z bělošských Zimbabwanů musel opustit svůj venkovský dům poté, co diktátor Robert Mugabe poštval proti rasové minoritě většinové obyvatelstvo.
Mělo to být vyrovnání s koloniálními křivdami. Především přistěhovalci z Velké Británie začali na teritorium dnešního Zimbabwe, které má pro Evropany přívětivé podnebí, přicházet v osmdesátých letech 19. století. Podle rasistického zákonodárství dostali běloši veškeré úrodné plochy a domorodci byli odkázáni na druhořadou půdu v odlehlých oblastech. Když země po dlouhé občanské válce v roce 1980 dosáhla nezávislosti a následně moc přešla do rukou černošských povstalců v čele s Mugabem, mělo pouhých pět tisíc bělošských farmářů v rukou gigantickou plochu 110 tisíc kilometrů čtverečních.
Z takového extrémně nerovného rozdělení půdy je zřejmé, že pozemková reforma, kterou například na úkor aristokratických panství provedlo demokratické Československo krátce po vyhlášení samostatnosti, byla nezbytná.
Inteligentní Mugabe nijak netlačil na pilu. Dobře chápal, že skvěle udržované polnosti exportující kukuřici, tabák a obilí, jsou tahounem celého hospodářství, které národu zajišťovalo na africké poměry nadstandardní kvalitu života. Proto stát bez nátlaku vykupoval půdu jen od těch, kteří ji sami chtěli prodat. To znamenalo, že se na bělošské dominanci ve vlastnictví půdy nic výrazného nezměnilo až do roku 2000.
Tehdy prezident prohrál referendum o změně ústavy a poznal, že po dvaceti letech u moci se jeho obří popularita založená na slávě osvoboditele domoviny začíná rozplývat. Potřeboval nakopnout vlasteneckou náladu, k čemuž se hodí jednoduše identifikovatelný nepřítel. Ukázal na bělochy.
Rozjel novou fázi pozemkové reformy. Místo dosavadní praxe ponoukala vláda obyvatelstvo, aby moderně řízené a výkonné farmy prostě obsadili, aniž by majitele odškodňovali. Prezident povzbuzoval své příznivce k tomu, aby „do srdcí bělochů zaseli strach“.
Bankovky s dvanácti nulami
„Začalo to tím, že se nám 40 lidí usídlilo přímo na zápraží. S takovým počtem osob si sám neporadíš a policie na žádosti o zásah nereagovala. Radši jsme se přestěhovali do města,“vypráví Mark Shaw, který v Chinhoyi provozuje největší bezpečnostní agenturu. Jiní vydrželi déle, i když jim nájezdníci ničili auta, traktory či usedlosti. Kdo se bránil, skončil alespoň přechodně ve vězení. V několika málo tragických případech přišli farmáři při potyčkách o život. Mnozí poté radši místo zemědělství začali podnikat ve službách.
„Lidé je viděli jako boháče, co mají velké domy a jezdí v luxusních autech, ale neviděli, kolik je za jejich úspěchem práce. Mysleli si, že když se zmocní statku, budou si žít taky tak dobře, aniž by museli hnout prstem,“říká černošský obchodník s počítači Francis Chitura.
Vyhnaní vlastníci farem a jejich rodiny se z obavy o bezpečí začali poohlížet po útočišti v cizině. Diskriminovaným bělochům otvíraly dveře nejen Velká Británie, USA nebo Austrálie, ale i afričtí sousedé, kteří je k sobě lákali, aby svými penězi i zkušenostmi pomohli rozvoji tamního zemědělství.
Menšina, která na přelomu tisíciletí čítala 120 tisíc, se za osmnáct let scvrkla na čtvrtinu. Pro Zimbabwe byl jejich hromadný odchod neštěstím.
Ty nejlepší farmy si pro sebe zabraly elity diktatury, aniž by je uměly spravovat. I rolníci, kteří do té doby hospodařili na malém záhumenku, si nevěděli rady s tím, že jim do rukou padly rozlehlé lány. Například na polích vhodných k pěstování tabáku, který byl zimbabwskou chloubou, zaseli kukuřici, což vedlo během pár sklizní k propadu tabákových výnosů na úroveň 50. let. Agrární produkce v roce 2008 byla na třetině ve srovnání s dobou před pozemkovou reformou.
Rozvrat agrárního sektoru, který někdejší sýpku jižní Afriky donutil dovážet potraviny a připravil desetitisíce černochů o práci, měl devastující vliv na celou ekonomiku. Tu ke dnu srazila hyperinflace ve výši 80 miliard procent. Centrální banka musela vydávat bankovky v bilionových hodnotách (číslo s 12 nulami) a nakonec v roce 2009 jako oběživo zavedla americký dolar, což zemi uchránilo od naprostého zhroucení.
Více než dva miliony Zimbabwanů kvůli hospodářskému úpadku utekly za lepším do zahraničí. Nejvíce jich zamířilo do sousední Jihoafrické republiky, nicméně i v tomto nejvyspělejším koutu kontinentu nyní uvažují o tom, že by spustili pozemkovou reformu bez nutnosti odškodnění. Nadhodil to v červenci nový prezident Cyril Ramaphosa s tím, že by byla potřeba změnit ústava.
Násilí nedopustíme
Ramaphosův návrh srazil kurz tamní měny randu kvůli své podobnosti se zpackanou pozemkovou reformou v Zimbabwe. Především ale vyvolal mimořádný ohlas nejen na černém světadílu. Na Twitteru se k němu vyjádřil i nejvyšší představitel USA. Donald Trump, který se od počátku své politické kariéry staví do role ochránce bělochů, už návrh považuje za hotovou věc a kritizuje zabírání statků a jejich vyvlastňování a také masové vraždění farmářů. Nic z toho se ovšem zatím zdaleka neděje.
Ramaphosa, který byl díky své podnikatelské minulosti brán jako člověk byznysu, se proti tomu ohradil. Slibuje, že násilný scénář podle zimbabwského modelu rozhodně nedopustí.
I v Jihoafrické republice měli černoši od roku 1913 zákonem zakázáno kupovat pole. To změnil až konec apartheidu na počátku devadesátých let. Přesto i po téměř čtvrtstoletí od ukončení segregace patří v zemi 72 procent zemědělsky vhodné půdy do rukou devítiprocentní bílé menšiny.
„Za nynějším vytáhnutím pozemkové reformy v Jižní Africe je volební kalkul, tak jako to bylo před 18 lety za Mugabeho. Strana Africký národní kongres (ANC) je oslabená korupčními aférami, lidé jsou zklamání, že po čtvrtstoletí vlády Mandely a jeho nástupců stále černoši žijí v bídě. Není už automatické, že občané za osm měsíců ve volbách dají jako doposud ANC nadpoloviční většinu, protože opoziční strany se vzmáhají,“vysvětluje v Harare čtyřiadvacetiletý novinář Conilious Tonga.
„Potřebují se zase ukázat jako obránci zájmů lidu a otázka půdy, která má v Africe i duchovní rozměr kvůli svázanosti s předky, se k tomu sama nabízí,“dodává reportér na volné noze.
„Rozhodně bych na jejich místě náš model neopakoval, i když z nejhoršího už jsme se dostali. Dopadlo by to tam ještě hůř než u nás, protože tamní lidé už zemědělství nerozumějí. Naprostá většina těch, kdo dnes pracují v Jihoafrické republice na polích, jsou Zimbabwané, které tam vyhnala katastrofální Mugabeho reforma,“říká Tonga.
Ostatně i zimbabwský režim nakonec uznal, že zábory statků změnily jeho občany v žebráky. Silná slova nepronesl ale Robert Mugabe, nýbrž jeho dosavadní pravá ruka Emmerson Mnangagwa, který loni v listopadu svého 93letého mentora s pomocí armády svrhl.
Před spornými volbami, které ho koncem července potvrdily ve funkci prezidenta, Mnangagwa veřejně prohlásil: „Když se bavíme o statkářích, měli bychom přestat používat barevná označení. Černý farmář nebo bílý farmář je prostě zimbabwský farmář.“
Sice povolil za přítomnosti kamer návrat několika vyhnaných statkářů do jejich usedlostí, ale byla to spíše akce pro mezinárodní média. Domácímu publiku tvrdí, že pozemková reforma je nezvratná a zhruba 250 tisíc osob, které dostaly díky ní půdu (většinou základní výměru šest hektarů) do rukou, nemusí mít strach, že by o ni zase přišly.
Zároveň původním majitelům neurčitě slibuje odškodnění, na které však dnes Zimbabwe při bídném stavu svého rozpočtu jednoduše nemá. Těm, co se do vlasti vrátí, bude umožněn pronájem půdy, protože Mnangagwa prohlašuje svoji vládu za „rasově barvoslepou“.
Hledá se bělošský farmář
Někdejší zimbabwský farmář Mark Shaw doufá, že přes nejednoznačnost Mnangagwových slibů dostanou v Zimbabwe bílí farmáři zase svoji šanci. Nyní veškerou půdu formálně převzal stát a zájemcům ji dává do pronájmu na 99 let.
Mezi pronajímateli je překvapivě rovněž zhruba 200 bělochů, které nikdo z jejich usedlostí kvůli nedůslednosti režimu nevyhnal. Anebo spíše proto, že tito hospodáři přispívají ze svých zisků na provoz vládní partaje.
Dlouhodobého pronájmu by rád dosáhl i Shawův potomek David. Dosud mu v tom však brání barva jeho kůže. Nicméně i on může obhospodařovat lány, byť je to dost složité.
„Syn si může krátkodobě pronajmout pole od někoho, kdo si ho nyní pronajímá od eráru. Pak musí najít ještě bývalého bělošského majitele a podepsat smlouvu o pronájmu i s ním,“líčí Shaw těžkosti zemědělského života.
Z hlediska mezinárodního práva je vyvlastnění bez odškodnění, které provedl Mugabe, stále nelegální. Tabákové firmy se proto obávají, že vyhnaní místo marného žalování zimbabwského státu pošlou k soudu v USA nebo v Evropě právě je, a nutí své dodavatele, aby se zajistili ze všech stran.
„Je to bída. Platí dva pronájmy a všechny investice, které udělá, jsou do polí někoho jiného. Ale není v tom sám. V podobné situaci jsou desítky osob,“uvádí Shaw. Podle něj černošští statkáři oceňují profesionalitu svých bělošských kolegů a vědí, že pokud je budou mít jako své pronajímatelé, budou mít díky podílu na zisku vystaráno, aniž by museli sáhnout na hlínu. Shaw se nad tímto vývojem usmívá a říká: „Po bílých farmářích je dnes v Zimbabwe obrovská poptávka.“
Autor v Zimbabwe působil jako volební pozorovatel EU