Národnostní statut – marný pokus o dohodu
Jako řešení komplikované národnostní situace připravovala Hodžova vláda od jara 1938 národnostní statut, jehož prostřednictvím měly být saturovány požadavky nejen německé menšiny, ale také slovenských autonomistů. Návrh nepřišel jako blesk z čistého nebe. Navazoval na jednání, která probíhala už na přelomu let 1936 a 1937. Do dění kolem česko-německých vztahů tehdy velmi aktivně vstoupil premiér Milan Hodža, který ostře napadl politický kurz Sudetoněmecké strany a naopak velmi podpořil pro československé strany německé minority. Proto jim přislíbil mimo jiné větší profit německých firem ze státních zakázek a realizaci dalších ekonomických požadavků. Problémem však bylo pomalé a byrokratické provádění vládního závazku.
Národnostní statut předpokládal zejména decentralizaci menšinové otázky. V okamžiku, kdy ostatní státy omezovaly práva svých minorit, Československo šlo proti mainstreamovému proudu a chovalo se vstřícně. Sousední Polsko přitom již v roce 1934 jednostranně prohlásilo, že se už nadále neúčastní systému ochrany menšin v rámci Společnosti národů, a podmínky zpřísnilo v roce 1938 i jinak liberální Estonsko.
S návrhem národnostního statutu však vystoupil Hodža shodou okolností 28. března 1938, kdy již Henlein jednal s nacistickými špičkami. Předseda vlády ovšem počítal s tím, že o podkladech bude jednat právě se Sudetoněmeckou stranou stejně jako se slovenskými ľudovci, které chtěl přivést znovu do vlády.
Předseda strany Hlinka patřil tehdy spíše k umírněným politikům, mnohem větším vlivem však již disponovali mladí radikálové. Nabídky ke vstupu do koalice tedy byly z jejich strany odmítnuty. Henlein pak v této době vystupoval naprosto v duchu not diktovaných z Berlína, ale alespoň formálně musel s československými orgány jednat, i když žádnou dohodu uzavřít nechtěl. Československá místa se snažila vyhovět některým sudetoněmeckým požadavkům. Rámec národnostního statutu byl však definitivně dohodnut počátkem července, v době, kdy již protičeskoslovenské nálady převážily nad racionálním řešením problémů. Proto také velkorysý návrh naší vlády musel padnout pod stůl.
Henlein musel formálně jednat, i když dohodu uzavřít nechtěl.