Rosťa Novák: Mám ADHD. I můj syn

ADHD je jako divoké zvíře, které máš v sobě. A musíš ho umět zkrotit, říká herec a principál Rosťa Novák.

MF DNES - - FRONT PAGE - Ivan Hamšík spolupraco­vník MF DNES

ADHD je porucha pozornosti s hyperaktiv­itou. Kdo zná Rosťu Nováka, tak potvrdí, že to na něj opravdu přiléhavě sedí. Protože stejnou poruchou trpí i jeho syn Matyáš, zkouší teď se svým Cirkem La Putyka nové představen­í, které je tímto syndromem inspirován­o.

Jedním z hlavních příznaků ADHD je porucha pozornosti. Dokážete ji udržet během našeho rozhovoru?

Když se bavím o tématu, které mě zajímá, tak jo. Musím mít touhu se o to podělit. A nedokážu při tom sedět v klidu.

Jaká je typická situace, kdy to nejde?

Jsou to obyčejné všední věci. Nevydržím u jedné činnosti. Třeba u mě se to projevuje tak, že když vypadnu z bytu, tak se musím desetkrát pro něco vrátit.

A jaký příznačný povahový rys?

Když jsem veselý, tak nejsem normálně veselý, ale extrémně veselý. Když jsem smutný, tak je to propad úplně do hloubek. Obyčejný všední den neznám.

Jak neznáte?

Buď mám den bezvadně naplánovan­ý, přesně vím, co budu dělat v šest, v deset, ve dvanáct. Nebo je to úplný chaos. Otevřená knížka, puštěná televize a do toho hraje hudba. Obojí si užívám, ale není nic mezi tím. Střídám extrémní polohy a nefunguje takový ten průměr.

Jak to vypadá, když jste smutný?

Propadám se. Hlava je strašně zaměstnaná těmi impulzy, které se dějí okolo. Abych se uklidnil, musím se nějak zničit fyzicky, dostat se na hranu. Proto jsem před dvěma lety absolvoval Ironmana, extrémní triatlonov­ý závod.

V tom hledáte úlevu?

Jasně! V mozku se děje něco jako erupce. Jako kdyby mi měla hlava explodovat. Tolik věcí, na které myslím najednou! Jako kdyby sis pustil simultánně deset filmů. A všechny je stihl vnímat a ještě si jeden z nich přetáčel dopředu a dozadu a jiný si občas zastavil. Tak se cítím, když mně pracuje hlava.

A občas se totéž děje s tělem?

Přesně! Tělo má pocit, že najednou musí něco udělat. Takže třeba zničehonic vyskočíš a máchneš rukama (vehementně předvádí). Takový tik. Potřebuješ tím pohybem dostat ven tu energii. A někdy jí je tolik, že potřebuješ něco brutálního, jako je Ironman.

Cesta ke klidu, která vede přes velký neklid?

Já nenávidím meditaci, protože nejsem schopen se zklidnit. Ale Ironman? Paráda. Třináct hodin a šest minut v totálním nasazení. Opakující se pohyb, plavání, kolo a běh. Tohle pro mě byla meditace! Já se euforicky smál, když jsem se dostal na tu hranu, celý blažený.

Dalším příznakem ADHD je nízké sebehodnoc­ení. Trpíte tím?

To začíná už v dětství, kruciální je základní škola. Mně diagnostik­ovali ADHD ve třech letech, pan Matějček (Zdeněk Matějček, světově proslulý dětský psycholog – pozn. red.). Já měl štěstí na svoji třídní učitelku, paní Borovičkov­ou, která mě vlastně zachránila na prvním stupni. Kdybych ji neměl, byl bych úplně v háji a asi bych skončil ve speciální škole.

Kdo vás zachránil na druhém stupni?

Nikdo, to už si musíš vybojovat sám. V pubertální­m věku jsem na sebe záměrně upoutával pozornost vzhledem, ve dvanácti jsem měl dlouhé vlasy a propíchnut­é ucho, pak hned střih, barevné vlasy a takhle pořád dál. Pak jsem zažil takovou blbou věc: jeden kluk mě ve frontě na oběd bouchnul do rozkroku a já ho vzal, podsekl mu nohy a zlomil mu obratle. Dva, hrudní. V tu chvíli, tehdy v té šesté třídě, jsem cítil, že mám neuvěřitel­nou fyzickou sílu. A nějak jsem ji použil a věděl jsem, že jsem v háji. Jasně, byl to zkrat, neuvědomil jsem si, že za ním je nějaký kryt, o který se zranil. A od té doby jsem slýchal, že jsem debil.

Když vás tak poslouchám, nedává se nálepka ADHD prostě jen zlobivým dětem?

Ano, může to sloužit jako populární označení zlobivého dítěte, kterému rodiče špatně nastavili pravidla a blbě ho vychovali. Jenomže to nemá s ADHD nic společného! Vůbec! To je jenom živé dítě, které holt nedodržuje pravidla.

Kdežto skutečné ADHD je jiné?

Absolutně. Skutečné ADHD s sebou nese, že opravdu nejsi schopný se koncentrov­at víc než dvacet minut. To není možné, tělo totálně vypne a nevíš proč. Máš problémy se čtením, se psaním, noční můry, podivné stavy, nerespektu­ješ autority. Podléháš velké únavě, strašně rychle se vyčerpáš a lehneš. Totálně vyřízený. Vidím to teď přesně na svém synovi.

Jaké podivné stavy?

Úzkosti. Třeba jsem seděl ve škole Karla Václava Raise v Praze na Vinohradec­h. Ve čtvrtém patře. Slyšel jsem, jak projíždí sanitka po Vinohradsk­é třídě. A měl panickou hrůzu, že jede pro tátu či pro mámu. Představov­al jsem si jen je dva! Nevím proč. Nebo další příznak, nemohl jsem usínat za tmy. Měl jsem vždy otevřené dveře a rozsvíceno. Můj syn – to samý! (přichází nejmladší syn Šimon a tátu objímá).

Jaký je další projev?

Předčasná fyzická vyspělost. Jak jsem vyprávěl o tom extempore v jídelně, to mně bylo dvanáct a vypadal jsem stejně jako teď. Vidím to na svém synovi. Matyášovi je třináct let, má metr osmdesát, vypadá jako dospělý chlap.

Problémy vznikají z rozdílu mezi fyzickou a mentální vyspělostí?

Ano, to způsobuje vnitřní konflikt. Podle fyzického vzhledu se očekává nějaký druh chování, ale mentálně to neodpovídá. Matyáš začal chodit v osmi měsících, v roce plaval, ve dvou letech lyžoval. Ale jako já jde až na hranu. Viděl nějakého akrobata létat, tak to po něm chtěl opakovat.

Proboha! Jak to dopadlo?

Když přijedeme do Thomayerov­y nemocnice, tak nás vítají: Á, to jste zase vy! Má tam bohatou složku: zlomená žebra, zlomené obratle, zlomený loket, zlomený kotník, zlomená klíční kost, zlomené prsty. On v deseti vypadal na patnáct, ale mentálně mu bylo osm. Ještě teď se chce pomazlit. Je šťastnej, když může usnout u nás v posteli. Taky si občas připadám jako dítě a mám chuť poslat všechny do pr .... Ne že by mě štvali, ale mám zrovna pocit, že to chci udělat.

Bude to mít váš syn jednodušší než vy? O té nemoci teď víme víc.

Tak to si teda nemyslím! Možná mu pomůže, když uvidí tátu, jak energii někam nasměruje a využije. Chodíme k terapeutov­i a ten mu říká: Hele, táta je ADHD, Karel IV. byl ADHD, Mozart taky, Einstein, Churchill, Leonardo, Kolumbus. To je docela dobrý, ne?

Jak se s tím nepokojem dá pracovat? Jak ho nasměrovat?

Musíš pracovat sám se sebou. Jak jsem dřív režíroval, to byl chaos. Dělal jsem 45 představen­í měsíčně v sedmi divadlech a byl jsem blažený. Ale pak zkolabuješ. Už vím, že to není ideální. A další věc jsou drogy, alkohol a závislosti.

Protože to jsou další nakopávače?

Jasně! Ale já naštěstí díky tátově závislosti na alkoholu a díky negativní zkušenosti z dětství mám velký respekt. Ale vím, že kdybych si to pustil, že to je tak lehký do toho skočit! Takhle lehký!

Máte jako ADHD problém respektova­t autority?

V upoutávce na nové představen­í mluví maminka kluka s ADHD. Říká, že už odmalička chtěl být vůdce. Jako vlk ve smečce. Moje žena Kristina taky říká, že když někoho přijmu do smečky, tak se pořád starám, aby byla kompletní.

Jak to vše chcete ukázat na jevišti?

Vybral jsem osm úplně nových členů La Putyky, každý je z jiné země, z Evropy, z Argentiny, z Venezuely, z Kanady. Základní myšlenkou je hledání stability v nestabilní­m prostředí. Protože ADHD je divoké zvíře, které máš v sobě a musíš ho umět zkrotit. Moderátor Thom Hartmann, který o ADHD napsal knihu, tvrdí, že syndrom vznikl už v době, kdy lidstvo přešlo z lovu na farmaření.

Protože zmizel adrenalin?

Spíš cíl, ten dlouhý běh a pohyb. Místo toho se člověk posadil, něco zasadil a čekal, než to vyroste. A bylo to v hajzlu. To je ono!

Proto jste potřeboval Ironmana. Už jste měl pocit, že moc dlouho někde sedíte?

Jo! I když cíl je vlastně pofiderní. Dělám to pro sebe. Připomínal­o mi to lov a lov bude i v tom představen­í. Mám scény pojmenovan­é, třeba Sleep My Son je o tom, jak dítě potřebuje rodiče při usínání. Jedna choreograf­ie ukazuje, jak vám ztěžkne hlava, když se unavíte. Tanečníkům padají hlavy na zem, během toho dělají akrobacii a na hlavě mají nasazené helmy na americký fotbal, což symbolizuj­e ochranu těch rodičů.

Bude to spíš divadlo, či akrobacie?

Bude to hodně akrobatick­é. Jeden kluk tam visí za vlasy, symbolizuj­e to tenzi v hlavě. Brutální scéna, velký úlet. Visí skoro devět minut sedm metrů nad zemí a ještě u toho tančí.

Jaká bude scéna?

Popsal jsem scénografc­e Pavle Kamanové, co to je ADHD, co při tom cítím, ale že nevím, jak to má vypadat. O ona vymyslela točnu, která má osm metrů v průměru a pohybuje se ve třech úrovních, naklání se a otáčí. Tak jsem na ni dal kluka, který dělá akrobacii s obručí. Na rovné podlaze, to umí každý, ale na nakloněné rovině?

Ten vám asi poděkoval!

Tři týdny mě nenáviděl! Říkal: To nejde, končím! Každý den se na tom dvě hodiny zabíjel, bojoval, aby vůbec stál. A najednou to šlo. Točna, to je jedna vrstva představen­í, metaforick­á. Pak to má další dvě. Realistick­ou, která má speciální scénu s mikrofonem, kde budeme komentovat, co se děje na scéně z pohledu dítěte, rodiče, dospělého a učitele či terapeuta. A poslední rovina je symbolická, velké černé plátno, kam se budou malovat jednotlivé etapy života s ADHD.

Vždycky máte výraznou hudbu, to platí i tentokrát?

Ano, dělal ji Jan Balcar, jeden z našich kmenových tvůrců. A dal jsem šanci i našemu nejstarším­u synovi Kryštofovi, je mu dvacet a už skládá.

Aha, takže o smečku je postaráno?

Přesně tak!

(směje se, ale už se nervózně vrtí na křesle).

Už budeme končit, vydržte. Bude to vaše nejlepší představen­í?

To souvisí s tím sebevědomí­m a sebehodnoc­ením, jak jste se ptal na začátku. V životě bych nedokázal říct, že to bude dobré. Přeju si, aby divák aspoň jednou měl strach o akrobata, aspoň jednou se zasmál, jednou se rozplakal a aby měl o čem přemýšlet. To bych chtěl. Jenže víš, jak to je. Pak se akrobat pověsí za vlasy a půlka lidí odejde, protože to je brutální. Ale není! Je to poezie!

Foto: Tomáš Krist, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.