Hrad a Pětka. Neústavní, ale stabilizující prvky
Významnou roli v politickém životě první Československé republiky hrála dvě uskupení, o kterých nebyla v ústavě jediná zmínka. Byly jimi tzv. Hrad a Pětka. Přestože nebyly institucionálně zakotvené, byl jejich vliv obrovský. A přestože neústavní, významným způsobem přispívaly ke stabilitě meziválečného Československa a jeho demokratickému charakteru.
Hrad se nazývalo neformální uskupení významných osobností a organizací, jejichž spojovacím prvkem byl Tomáš Garrigue Masaryk jakožto první prezident. Patřili sem Masarykovi političtí spojenci (především „korunní princ“Edvard Beneš), známé osobnosti veřejného života (např. Karel Čapek). Významnou součástí bylo i budování a rozvíjení politického odkazu legií, který se v čistě praktické rovině projevoval mj. kooperací s Bankou československých legií (Legiobankou). Prostřednictvím této skupiny, ale též prostřednictvím své nezpochybnitelné morální autority Masaryk mohl velmi výrazně zasahovat do politického života – a také tak činil. Z dnešního pohledu byl Masaryk aktivním prezidentem, který neváhal např. jmenovat úřednické vlády a prosazovat do nich své favority. Současně se však nikdy nepostavil proti systému politických stran, nezpochybnil jejich autoritu, nevysmíval se svým odpůrcům – na to mu bylo demokratické uspořádání příliš cenné. Koneckonců si, možná více než kdo jiný, uvědomoval, že demokracie potřebuje čas, aby v lidech zapustila kořeny, a každý takovýto útok na ni je vytrhává.
Pětka bylo uskupení odlišného charakteru. Vznikla v roce 1921 jako seskupení předáků pěti nejvýznamnějších českých politických stran. Sociální demokraty v ní reprezentoval Rudolf Bechyně, národní demokraty Alois Rašín, agrárníky Antonín Švehla, lidovce Jan Šrámek a národní socialisty Jiří Stříbrný. Pětka byla reakcí na politickou krizi z roku 1920 a následnou politickou nestabilitu. Cílem uskupení bylo vytvoření platformy k jednání mezi politickými stranami tak, aby bylo možné nalézt kompromisy. Později bylo toto uskupení rozšiřováno („šestka“, „osmička“atd.), ale jeho význam se snižoval. Z dnešního pohledu nebyla „pětka“ničím jiným než jednáním koaličních partnerů, tedy něčím zcela běžným. Znamenala samozřejmě jisté zneprůhlednění systému, na druhé straně umožňovala vytváření konsenzu – parodovaným, ale přesto velmi důležitým byl princip „dohodli jsme se, že se dohodneme“. To je něco, z čeho by si možná i naše dnešní politika mohla vzít příklad.