Společnost národů, předchůdce OSN
Společnost národů (1920–46) byla prvním pokusem o univerzální mezinárodní organizaci. Její statut byl, v návaznosti na úvahy především anglosaských politiků a diplomatů, schválen v průběhu jednání pařížské mírové konference na jaře 1919 a stal se pak integrální součástí mírových smluv, podepsaných v l. 1919–1920 s poraženým Německem a jeho někdejšími spojenci. Rada Společnosti, její faktický exekutivní orgán, v němž jako stálí členové zasedali zástupci vítězných velmocí v čele s Velkou Británií, Francií a Itálií, se poprvé sešla hned v lednu 1920, první valné shromáždění (už za účasti čs. delegátů) pak v listopadu téhož roku.
Společnost, jejíž sídlo bylo brzy přeneseno do neutrální Ženevy, měla v duchu nového „internacionalismu“řešit celou škálu úkolů od kolektivní bezpečnosti a postupného odzbrojení až po řadu sociálních a humanitárních otázek včetně ochrany menšin. V podobě tzv. mandátů jí byl svěřen i dohled nad péčí o někdejší koloniální území poražených zemí, jež převzaly vítězné mocnosti. Právě v některých aktivitách v humanitární oblasti se nakonec Společnost ukázala relativně nejúspěšnější. Prostřednictvím své dceřiné organizace, Mezinárodní organizace práce, přispěla k prosazení progresivnějšího pracovního zákonodárství (např. omezení dětské práce), napomohla odbourání pozůstatků otroctví, poprvé také institucionalizovala univerzální ochranu etnických a náboženských menšin, třebaže její mechanismy nebyly dokonalé.
Méně úspěšná byla na poli rozvoje kolektivní bezpečnosti a také odzbrojování, kde bylo dosaženo jen parciálních výsledků v oblasti omezení námořní výzbroje a zákazu užití otravných plynů. Politickou akceschopnost Společnosti od počátku omezovala absence USA po porážce tamních demokratů v r. 1920 a následném návratu republikánských administrativ k izolacionismu. Už ve dvacátých letech se také ukázalo, že sice bude schopná ovlivňovat či řešit spory menších států (např. Finska a Švédska o souostroví Alandy), ale zůstane bezmocná proti jednostranným krokům velmocí. To se pak naplno projevilo i celou následující dekádu, kdy navíc „dynamické“velmoci, tj. Japonsko, Německo a později i Itálie, ženevskou instituci opustily. Ani v československé krizi 1938, ani při začátku nové evropské války o necelý rok později Společnost nesehrála prakticky žádnou roli a až na část jejích podřízených organizací fakticky přestala fungovat. Formálně zanikla v dubnu 1946, kdy již její roli převzala nedlouho před tím založená OSN.