Je líp. Ne dobře
Komentář: Jak trenér Šilhavý vzbudil mátohu Fotbalový národní tým dal naději, že se může zlepšovat. I když platí, že má své limity.
Euforie? K té vůbec není důvod. Spokojenost? Počkat, zatím ne. Naděje? To ano. Fotbalová reprezentace se pod novým trenérem Jaroslavem Šilhavým probudila. Přestala vypadat podřadně a začala mít chuť.
To stačí, aby sbírala plusové body. Nestačí to však, aby si mohla říct, že je všechno v pořádku.
„Cítím, že tým má energii. Že chce,“pravil Šilhavý, když se v úterý večer dohrálo v Charkově. Porážka 0:1 s Ukrajinou v Lize národů ho mrzela, ale odvážný způsob hry potěšil. Natolik, že tým dál chválil: „Výkon byl velice dobrý, takhle bychom si hru představovali. Věřím, že se budeme zlepšovat.“
Zlepšovat se tým určitě může. Vlastně musí, pokud chce myslet výš. Těžko očekávat, že všechny neduhy, které českou reprezentaci trápily za režimu minulého kouče Jarolíma, se spraví hned.
Česko, i kdyby jednou předvedlo absolutní strop svých schopností, stejně teď nebude tak kvalitní jako nejlepší týmy v Evropě.
Proč? Jednoduchá odpověď: protože na to nemá dostatečně dobré hráče.
Pomineme-li útočníka Schicka, náhradníka v AS Řím, a gólmana Vaclíka ze Sevilly, aktuálně nikdo nekope na vyhlášené klubové adrese. To je prostě fakt, který nelze opomíjet. A omezený výběr znamená i omezené možnosti.
I kdyby zranění nevyřadilo spolehlivého záložníka Daridu a stopera Suchého, výraznější mužstvo by poskládat nešlo. Ve srovnání s minulým rokem lze ovšem předvádět sympatičtější, rychlejší a snaživější fotbal, kterému fanoušek zatleská. Jako o víkendu na Slovensku. Jako v úterý na Ukrajině. Šilhavý, z klubového fotbalu známý hlavně důrazem na pevnou obranu, překvapil a potěšil, když tým nesvázal defenzivní taktikou. Češi nebyli zakopaní hluboko na své polovině, nevyčkávali.
Konečně si to s oběma soupeři rozdali na férovku a zjistili, že to jde. Hrát s Ukrajinou otevřeně mohlo zavánět fotbalovým harakiri, ale ukázalo se, že odvážný styl může fungovat, i když se Česko dlouhodobě pere s nedostatkem rychlých a tvořivých hráčů.
Hlavně v prvním poločase se Ukrajincům vyrovnalo, v závěru už naopak bylo znát, že unavené obraně dochází šťáva. A divíte se?
Soupeř typu Ukrajiny, který se může opřít o tři čtyři vynikající individuality, je pro současné Česko velmi těžký úkol. I s ním se dá hrát, ale musí se sejít všechny okolnosti, aby se podařilo bodovat.
V Charkově dvě důležité podmínky zůstaly nesplněny: Češi neproměnili ani jednu ze dvou tutových šancí a vzadu nebyli tak pevní a nepropustní, aby nadšeným domácím,
které hnalo pětatřicet tisíc diváků, fotbal dostatečně znechutili.
Proto premiérová účast v Lize národů neskončí úspěchem: národní tým už ví, že nemůže přeskočit Ukrajince a nepostoupí do elitní divize.
Ale třeba by to mohl být start za lepšími časy.
Už v kvalifikaci o Euro 2020, která začíná příští rok v březnu, by Česko mělo potvrdit, že nespadlo do fotbalového suterénu, jak se ještě před měsícem mohlo jevit.
Šilhavý v hráčích znovu zažehl vášeň. Vášeň pro věc. Vášeň pro fotbal. Atmosféra se vyčistila, a to je ten hlavní důvod, proč vás sledování reprezentačního zápasu znovu dokáže vtáhnout. Už nemáte nutkání sáhnout po ovladači a přepnout program.
Pro národní tým je dobře, že si dokázal na startu Šilhavého éry získat aspoň část fanoušků, kteří v předchozích měsících přestávali věřit.
Je na dobré cestě, ale vyhráno zdaleka nemá. Zvlášť proto, že současná generace má limity, na které zřejmě bude dál narážet.
Ten hlavní? Chybí stabilní a sehraná stoperská dvojice, Česko ji hledá už deset let. Přitom právě střední obránci jsou v moderním pojetí fotbalu extrémně důležití: dávno neplatí, že před gólmanem jen čistí prostor, že plní roli ranařů a odkopávačů. U nich začínají všechny akce, od nich se tvoří hra.
Kalas, Brabec, Čelůstka nebo Suchý zvládnou uskákat soupeře ve vzdušných bitvách, ale v rozehrávce mají všichni velké rezervy.
I v záloze citelně chybí víc tvořivých typů. Dobře, že Šilhavý věří Dočkalovi, ze kterého udělal tvůrce hry i kapitána, ale minimálně jedna další výraznější postava by se šikla. Bohužel není kde brát.
S tím se musí nový kouč popasovat a nedostatek materiálu zkusit zamaskovat vhodnou taktikou.
Elán už do hráčů napumpoval, a pokud v nich nadšení udrží, lze věřit. Zatím třeba tomu, že v listopadu doma zvládnou souboj se Slováky a vyhnou se v Lize národů pádu z ligy B do výrazně slabšího céčka.