Proč lidé pijí
Abyste se stali závislými, musíte stejně jako olympijský vítěz intenzivně a dlouhodobě trénovat, říká terapeut Edmund Wittmann.
Pracuje s lidmi, kteří prošli léčbou závislosti a teď se musí vrátit do společnosti. „Starý způsob života byl možný jenom s návykovou látkou,“říká Edmund Wittmann. „Takže pokud ji už nechci, musím se naučit žít jinak.“
Odkdy se používají návykové látky?
Zřejmě od chvíle, kdy člověk dostal rozum. Protože život je těžký a vždy jsme hledali způsob, jak si ho ulehčit. A léčba závislosti nespočívá v tom, aby se z někoho stal vzorný člen společnosti, ale aby dokázal mít vyvážený život.
Obecná představa, že k abstinenci stačí železná vůle, je mylná?
Vůle s tím nemá nic společného. Pokud žiju spokojeně, nemusím být v napětí, že se napiju.
Jak se dnes definuje závislost? Je to nemoc?
Je to příznak neuspokojené potřeby, o které člověk třeba ani nemusí vědět.
Jaké jsou ty neuspokojené potřeby?
Narušené, rozbité vztahy v rodině. Traumatické životní zkušenosti, týrání, zneužívání. Psychika je pak narušena tak, že život je snesitelný jen za spoluúčasti nějaké návykové látky.
Co se s tím dá dělat?
Musíte duševní krajinu zase opravit a od toho jsou terapie. Představte si to jako město s náměstíčkem, nákupním centrem a kostelem. Když je dobře postavené, hezky se tam žije. Ale když je rozbombardované, je to mizerný život a musíte ho postavit znovu.
Vy se věnujete následné péči, životu po léčbě. Co tomu však předchází, jaké jsou fáze závislosti?
Na začátku to nemusí být nic problematického. Představte si kuřáka, v zásadě je to příjemné a nijak ho to neomezuje. Když je nervózní, zakouří si s přáteli u kávy. Ale návyk se postupně rozšiřuje, stojí hodně peněz, přijdou zdravotní komplikace. Okolí na vás začne tlačit.
Takže se rozhodnu přestat?
Ještě ne. Je to houpačka. Občas převáží klady, občas zápory. A najednou bum! Přijdou angíny, dýchací potíže, stát zdraží cigarety a člověk si řekne: Tak to ne!
Co to je za fázi?
Akce. Rozhodnu se přestat. Pak je fáze udržování. Nekouříte, ale zjišťujete, že náklady jsou vysoké. Jste nervózní, čekal jste, že se budete cítit báječně, ale ne. Navíc musíte pořád jíst sladké, přiberete. Zisky nulové, náklady ohromné.
To je ta chvíle, kdy si znovu zapálíte?
Přesně tak. Člověk, než se rozhodne úplně nekouřit, může tento kruh oběhnout několikrát. Za pět let třeba sedmkrát.
Porušení abstinence se už nebere tak přísně jako dřív?
Když vám chybí noha, tak přesně víte, jaká máte omezení, ale u závislosti to tak jasné není. Proto je tak těžké přijmout, že se musíte chovat jinak. Pokud jste alkoholik, tak víte, že nemáte chodit do hospody. Jenže si začnete říkat, no a co, klidně vydržím u kofoly. Pětkrát se nic nestane, ale pošesté si dáte malé pivo. A zase se nestane nic. Ale za dva měsíce už pijete jako Dán.
Tedy katastrofa?
Ne, když se z toho ponaučíte. Jednorázová epizoda je uklouznutí. Když se učíte na snowboardu, taky občas upadnete. Řeknete si, aha, něco jsem udělal špatně, a příště chybu neuděláte.
Jak těžké je udržovat abstinenci?
Důležité je rozhodnutí, ale samo o sobě nestačí. Musíte se naučit dovednosti, jak abstinovat. Každý určitě zná, že něco chce, ale najednou se zachová opačně. Stačí se s někým pohádat.
Člověk tedy řeší nejen abstinenci, ale hlavně způsob života?
Ano, to je ta následná péče neboli doléčování. Musím zjistit, kde jsou kořeny závislosti. Sledovat rodinné vzorce už z dětství. Protože to máte v sobě zažrané.
Myslíte, že dostupnost alkoholu nebo drog zvyšuje počty závislých?
Existuje experiment, kdy jsme zavřeli krysu do klece a dali jí na výběr dva roztoky, jeden s drogou a druhý normální. Vždy dala přednost návykové látce. Z toho vyplývalo, že kdybychom měli dostupné drogy, všichni se ufetujeme k smrti. Jenže pak přišel vědec Bruce Alexander s jiným experimentem. Vytvořil krysí park, prolézačky, balonky, byly tam i další krysy, mohly mít sex. A najednou se to obrátilo. Krysy vyzkoušely drogu, ale nepropadly jí. Závislost nezpůsobuje droga, ale klec a izolace.
Takže náš krysí park, naše společnost, selhává? Proto máme takové potíže s alkoholem či s drogami?
Vždy je jednodušší vyhlásit válku drogám a zavřít dealery než přiznat, že se nám nežije dobře. Víte, jaká je práce vytvořit krysí park? Mnohem lehčí je posílit policii a koupit jí šedesát nových aut.
Ale zase házet všechno na anonymní společnost nejde. Neděláme si ty problémy sami, v rodinách?
Všechny výzkumy ukazují, že pokud se rozpadne společenství, stoupá konzumace návykových látek. Lidé, kteří ke mně chodí, si většinou dokážou najít práci a slušné bydlení, ale většinou zkrachují na vztazích, na pocitu osamění.
Proč to je tak těžké?
Protože když vás to nenaučí v rodině, tak to prostě neumíte.
Když vypukne válka, ale budu mít rodinu i kamarády, tak budu v pohodě?
Asi ne, protože další významný faktor je stres. Když se budete bát, uděláte vše pro to, abyste se nebál. A k tomu zase pomůže alkohol či návyková látka. Říká se, že ve druhé světové válce proti sobě bojoval amfetamin proti metamfetaminu. Německá armáda frčela na pervitinu, proto ty bleskové útoky. Jinak by asi tankisté nevydrželi vzhůru. A proti nim stály taneční drogy.
Američané ve válce ve Vietnamu měli problém s heroinem.
Oni se strašně báli, co se stane, až stáhnou ty jednotky domů. Odhaduje se, že 20 procent vojáků bylo závislých. Ty lidi stoprocentně splňovali dnešní kritéria závislosti. Jenže oni se vrátili a dokázali ze dne na den přestat. Z toho plyne, že když jste ve velkém stresu, tak budete intenzivně používat návykové látky.
To máme další problém ve společnosti.
Ano, ta je intenzivně stresová. Zůstaňte každý den v práci 12 hodin, dokončete vše včas. A ještě vám za to zatleskají. Společnost je ráda, když nepijeme, ale zároveň nevytváří moc příjemné prostředí.
Člověk kdyby měl poslechnout všechny experty na práci, vlastní rozvoj či rodinu, tak by potřeboval každý den 40 hodin. To už se probudíte ve stresu.
Vytváříme si klec. Máme v hlavě vnitřního diktátora, který nám našeptává, co musíme dělat. Ale nemusíme.
Která závislost je nejtěžší?
Pořád alkohol, dnes navíc v kombinaci s benzodiazepiny (zjednodušeně: léky na uklidnění – pozn red.). Když berete heroin, tak víte, že to je špatně. Kdežto s alkoholem jedete strašně dlouho na vlně společensky akceptovatelného jevu.
S čím nejvíc bojujete?
S postojem člověka. Na politiku, fotbal či závislost má názor každý. Ale mít názor a rozumět něčemu, to jsou dvě radikálně rozdílné věci.
Jaké chybné postoje jsou nejčastější?
Závisí to na odpovědích na dvě otázky: Zavinil jsem si závislost sám? Můžu se z ní dostat sám? Většinová společnost si stále myslí, že správná odpověď je na obojí „ano“. Můžeš si za to sám, sám se z toho dostaň! Musíš mít pevnou vůli!
A není to tak?
Nemáme všichni stejný životní příběh. Tak úplně jsme si nevybrali, co jsme se naučili. Učíme klienty, že když mají pervitin před sebou, tak jim nepomůže silná vůle, aby ho odmítli. Léčba spočívá v tom, aby se nikdy nedostali do situace, že ho mají před sebou. Vezměte si dva silné magnety. Když je začnete přibližovat, tak v určitém momentu udělají cvak! A můžete být sebesilnější, už to jde mimo vás.
A opačný extrém? Tedy dvě odpovědi „ne“na vaše otázky? Nemůžu za to a sám se z toho nedostanu?
Takoví lidé zase očekávají, že jim podáme zázračné léky. Tak jsem tady, vylečte mě! A pak můžu zase pít?
Jaký postoj zastáváte vy?
Člověk si úplně nemůže za vypěstování závislosti. Možná, že jediný smysluplný způsob, jak přežít, bylo čichat toluen. Ale pořád máte šanci se učit. Ne každý se naučí jezdit na lyžích jako Ondra Bank, ale nějak se to naučí. Pokud se budu učit, mohu se naučit i abstinovat.
Jaké další metody používáte na klienty?
Model rozmazleného či líného mozku. Máme nějaké přirozené zdroje odměny jako jídlo, vztahy či sex. A pak nepřirozené, s návykovým potenciálem, které nám šidí centrum odměny, aniž to stojí nějaké úsilí. Dále musíme přežít, to jsme se naučili už v jeskyni. Když vyběhl tygr, vyplavilo se vám spoustu adrenalinu, noradrenalinu a kortizolu, které vás aktivizovaly k šílené aktivitě. V dnešní době nemáte tygra. Máte termíny, hádku se šéfem. To vyvolá stejnou reakci jako kdysi, ale už neutíkáte, nebojujete. A zůstane ve vás velké napětí, které není jak spálit. Proto si každý vytvoří strategii, někdo jde běhat, dá si sprchu, zapálí si cigaretu. U nás se to řeší panákem. A stejně jako olympijský vítěz musí dlouho a hodně trénovat, tak člověk, aby se stal závislým, musí pravidelně a dlouhodobě trénovat. Dopřávat si příjemné jen přes alkohol a zbavovat se napětí také přes alkohol.
Až je pak mozek líný?
Ano. Neumí to řešit jinak než alkoholem. Navíc se snižuje frustrační tolerance.
Jasně – ujela mi tramvaj, musím si dát panáka?
Když se dlouhodobě vyhýbáte řešení náročných úkolů, nic neumíte překonat, potřebujete alkohol na všechno. Už jste na kolotoči.
Co řešíte s lidmi, kteří prošli léčbou?
Přijdou z 99 procent do jiného města, začínají s novou prací, nepotkávají staré známé, nemají prověřené kluby. Mají vyšší míru stresu, protože jsou na cizím místě, ale mají sníženou míru starých známých věcí. Musí se vše naučit znovu a k tomu mají naši podporu.
Je těžší léčba, nebo následné udržení abstinence?
Lidé s dobrou sociální sítí jsou na tom prognosticky dobře. Pokud ji nemáte, jste v izolaci a často vám chybí dovednost si ji vytvořit. Navíc máte nějakou minulost, stydíte se, máte snížené sebevědomí, nejdete do kontaktu, izolujete se víc a víc. Dokud se nenaučíte zapojovat, skončíte s tím chlastem.
Kdybyste byl vládce světa, co byste udělal pro to, aby ubylo závislostí?
Zavedl bych den Někdy. To je ten den, kdy říkáme dětem: Někdy tam půjdeme! Abychom ho jen neslibovali, ale ať dospělí zařídí, aby nastal. A jako další věc bych zavedl do škol předmět rodičovství. Když bude dobře fungovat rodina, všem se hodně uleví.