Bohatnout budeme, ale pomalu

Minulý týden jsme oslavili sté výročí vzniku naší země. Bohužel to vypadá, že za dalších sto let tak mohutný skok k vyšší životní úrovni neuděláme. Kvůli nízké produktivitě ekonomiky.

Podniky, které vznikly plus minus v prvním desetiletí existence naší republiky, se staly skutečnými pojmy. Jmenujme alespoň letecké továrny Aero či Avia, „Waltrovku“vyrábějící letecké motory nebo Československé aerolinie, které dnes patří mezi pět nejstarších aerolinek světa. Ale nejen létáním živ je člověk, pochopitelně. Vznikly tehdy také podniky dodnes zvučných jmen jako Vitana, Čedok, AB Barrandov nebo čokoládovny Orion. Vysílat začal Radiojournal, první rozhlas Československa, a nezapomeňme třeba také na výrobce motocyklů Jawa.

Pokud by v příštích deseti letech vzniklo tolik firem, které budou za sto let tak věhlasnými jmény, nezlobili bychom se. Jenže podmínky pro to jsou dnes mnohem náročnější. Takže se lze vsadit, že se tak nestane.

Hlavní problém je, že celková produktivita ekonomiky dnes roste mnohem pomaleji než tehdy. Produktivita přitom vůbec není jen tak nějaká lecjaká věc. Svým způsobem jde o nejdůležitější ekonomický ukazatel. Říká totiž, jak rychle je ekonomika s to bohatnout.

Čím svižněji produktivita stoupá, tím svižněji stoupá ekonomická hodnota vytvořená za jednotku času. A tím rychleji nakonec roste i životní úroveň lidí. Vzestup životní úrovně dlouhodobě nezajistí žádný jiný faktor než právě růst produktivity.

Po první světové válce zažívala kontinentální Evropa včetně tehdejšího Československa vlnu znatelného zrychlení tempa růstu produktivity. V nejlepších letech její vzestup dosahoval úrovně 2,5 procenta.

Co by za to dnešní Evropa dala, vždyť například v eurozóně se míra růstu produktivity pohybuje sotva nad nulou. Je ovšem pravda, že dnes už jsme mnohem dále než tehdy a z pokročilejší úrovně je další pokrok zpravidla obtížnější.

Nicméně období po první světové válce, tedy po vzniku Československa, bylo svátkem produktivity. Své uplatnění v praxi začaly ve vyšší míře nalézat vynálezy druhé průmyslové revoluce, zejména pak na sklonku 19. století. Zvláště plodné bylo období let 1885 až 1900, kdy se zrodilo klíčové vybavení každého dnešního chytrého telefonu. Tedy jak telefon samotný, tak fonograf, předchůdce gramofonu, fotoaparát, rádio i film. Druhá průmyslová revoluce dala světu také automobil, letadlo, dálnici, podzemní dráhu, supermarket a i televizor či klimatizaci.

Další vlna, při které nalézaly vynálezy druhé průmyslové revoluce široké uplatnění v praxi, nastala po druhé světové válce. Tehdy v Evropě opět citelně zrychlil růst produktivity, dokonce až k úrovni čtyř procent ročně. V Československu i v celém sovětském bloku jej citelně brzdilo ekonomicky neefektivní socialistické centrální plánování. A i tak tuzemští komunisté značně těžili například z mechanizace zemědělství, kterou v 50. či 60. letech lidu prodávali jakožto výdobytek socialistického zřízení. Ačkoli ve skutečnosti šlo stále ještě o výdobytek druhé průmyslové revoluce.

Bez létajících aut

Rychlým růstem produktivity před a částečně i po druhé světové válce, jenž souvisel i s dobýváním vesmíru, se zase namlsali tvůrci nejrůznějších sci-fi filmů. Podle kultovního snímku Blade Runner z roku 1982, svým dějem zasazeného do roku 2019, jsme dnes měli mít létající auta, kolonizovat cizí světy a potýkat se s androidy. Jenže i přes nezpochybnitelný rozvoj to u nás stále vypadá spíš jako v Nemocnici na kraji města než v Blade Runnerovi.

Seriál z nemocničního prostředí přitom vznikal přibližně v téže době jako sci-fi hit. Budoucnost jsme zkrátka dost přecenili a jediný android, kterého máme, je tak ten v chytrých telefonech. Ovšem chytrý telefon není v podstatě nic jiného než využití miniaturizovaných a tisíckrát vylepšených vynálezů druhé průmyslové revoluce konce 19. století.

Ve dvacátém století zkrátka růst produktivity kulminoval, světovým válkám navzdory. První průmyslová revoluce, která začala v Anglii kolem roku 1800 a je spjata třeba s vynálezem parního stroje, způsobila, že se za vlády Františka Josefa I. obyvatelé českých zemí těšili zhruba dvakrát vyšší životní úrovni než za vlády Marie Terezie. Přičemž za vlády této císařovny se měli dvakrát lépe teprve v porovnání se svými předky z doby kralování Přemysla Otakara II.

Ke zdvojnásobení životní úrovně v kulminační fázi poloviny minulého století ve vyspělém světě však stačilo necelých třicet let. Právě díky enormnímu růstu produktivity ve 20. století nakonec také Spojené státy „uzbrojily“ekonomicky stále méně efektivní Sovětský svaz a železná opona se zhroutila. Komunisty tolik vzývaný pokrok se obrátil proti nim.

Pod vlivem překotného zrychlování produktivity v polovině 20. století jsme technooptimisticky uvěřili v její další akceleraci. Místo toho přišla ztráta dynamiky, poprvé patrná v 70. a 80. letech, která je zvláště povážlivá po roce 2005. V zemích, které tvoří eurozónu, v letech 2005 až 2015 rostla produktivita osmnáctkrát pomaleji než v polovině 20. století. Její růst zaostal dokonce i za dynamikou konce 19. století. Ekonomové teprve hledají veškeré příčiny slábnutí růstu produktivity, ale zatím to bohužel vypadá, že ve druhé stovce let naše země zdaleka tak mohutný krok vstříc vyšší životní úrovni neučiní.

I přes nezpochybnitelný rozvoj to u nás vypadá spíš jako v Nemocnici na kraji města než v Blade Runnerovi.