Ať Freddie Mercury zpívá
K dokonalosti filmu Bohemian Rhapsody, který líčí osud rockové skupiny Queen a především její hlavní ikony Freddieho Mercuryho, sice nic nechybí, ale naopak přebývá. Půlhodina banalit.
Jedna z jistých výher snímku byla jasná už předem: legendární muzika. Druhou přidal nečekaně tvárný Rami Malek v roli Mercuryho, třetí pak ztvárnění veškerých koncertních scén od vzniku skupiny počátkem 70. let až po strhující vystoupení ve Wembley na Live Aid roku 1985.
Nicméně ve všem ostatním platí totéž co u mnoha životopisů, tedy že o mimořádné osobnosti vypráví film v podstatě standardní.
Ve stopě Amadea
Rami Malek, dosud známý jako hrdina televizního seriálu Mr. Robot, si svou první velkou filmovou rolí vydláždil cestu na hollywoodský chodník slávy. Nejenže si osvojil Mercuryho držení těla, chůzi, pohyby a jevištní návyky dokonalého showmana, ale vyzařuje také kouzlo, jímž si zpěvák dokázal podmanit davy, jako by jim vzkazoval: Jenom vy a já, tady a teď, nic jiného nebylo, není a nebude.
Navíc si herec napříč roky i vnějšími proměnami Mercuryho stylizace udržuje kontinuitu výrazu. Je klukovsky milý jak při prvních námluvách s dívkou i s kapelou, tak později, ať se dojímá vlastní písní nebo zpěvem publika v Riu. Vždycky a všude je sólista, nakažlivost jeho výrazu se prodere přes neohrabanost nováčka i přes vyčerpanost hvězdy, sebestud zase provází jeho záměrnou izolaci od rodiny a původu včetně změny jména. A ve chvílích, kdy je na zabití, tak trochu připomíná Amadea: výstřední, nesnesitelný, sobecký génius.
Nicméně i „zbytek“kapely prokazuje přirozenou souhru, je to příjemná partička zejména v okamžicích, kdy se s rebelským humorem pere mezi sebou navzájem i svorně jako jeden muž s hudebním průmyslem, aby obhájila osobitost své muzikantské dráhy. Protože žijící členové kapely film takzvaně autorizovali, mohli svůj obraz na úkor Mercuryho lehce vylepšit, ale to je podružné; rozhoduje muzika.
Konečně Wembley
Ovšem pokud se právě nezpívá, nezkouší, nenahrává či neskládá, drží se Bohemian Rhapsody klasické kuchařky pro příběhy kapel. Servíruje klubové pokusy, první smlouvy, desky, televizní vystoupení, turné. Motiv Mercuryho homosexuality se zprvu pouze nevtíravě naznačuje, bohužel postupně přeroste takřka v klíčové téma završené diagnózou AIDS – a není jediné.
Přidá se i jiný balast, třeba klišé soukromé osamělosti, marně přebíjené okázalými večírky, nebo neméně laciná přehlídka obojetných vyžírků parazitujících na Mercuryho penězích, dovedená až do melodramatického afektu v dešti. Podobné banality film neúměrně nastavují, druhá půle se vyloženě vleče, teprve po dvou hodinách dojde na památný koncert ve Wembley – a to je paráda, extáze, nepopsatelná oslava sdílené radosti od Radio Ga Ga až k We Are the Champions.
Tehdy i lidé mimo fankluby pocítí, jak výjimečný Mercury byl – ale díky muzice, nikoli filmu. Ať zpívá.