Zúčtování s levicí

Až na sociálního demokrata Jana Hamáčka to už vědí všichni. Levice končí, a to nejenom u nás, protože se zpronevěřila svým voličům a jejich zájmům. Teď už se dá jen ptát, jestli z toho existují nějaká východiska.

MF DNES - - NÁZORY - Petr Robejšek politolog

Zánik sociální demokracie a evropské levicové politiky vůbec začal s koncem komunismu na přelomu osmdesátých let minulého století. Ideologicky zpečetěn byl v červnu 1999 v dokumentu nazvaném Třetí cesta. Jeho autoři, šéf labouristů Tony Blair a německý kancléř Gerhard Schröder, v něm nepopsali nic menšího než svou kapitulaci před globalizací.

Podle jejich názoru totiž globalizaci nelze politicky ovlivnit. Úlohou vlády je proto provádět hospodářskou politiku přizpůsobenou požadavkům trhu a cílem levice má být pouze zmírnění důsledků globalizace. Lidem oba politici vzkázali, aby se raději podřídili globální dělbě práce, protože jenom tak mohou z nezměnitelné situace získat aspoň něco pro sebe.

Levice již na prahu nového tisíciletí převzala názory ekonomických neoliberálů, smířila se s důsledky mezinárodního konkurenčního tlaku a s prohlubováním příjmových rozdílů mezi chudými a bohatými.

Po této ideové kapitulaci nedokázaly levicové strany popsat cíle, které by je odlišovaly od politických konkurentů. Vzniklo myšlenkové vzduchoprázdno, které obsadili akademičtí a mediální našeptavači. A dnes určují oni, co má být levicová politika.

Ideový smog z produkce sociálněvědních kateder a redakcí vede k překrucování tradičních levicových pojmů. Ukážu to na dvou příkladech.

Internacionalismus

Žongléři se slovy přetvořili tradiční levicový internacionalismus v nekritičnost a pasivitu vůči důsledkům globalizace. Úsměvné je to, že musel právě miliardář a republikán Donald Trump ukázat, že vzepřít se globalizaci je možné a nutné. A popletená levice ho za to, že převzal její roli a zastal se sociálně slabých ve vlastní zemi, kritizuje jako pravicového populistu.

Další karikaturu levicového internacionalismu představuje vztah k EU. Levice nedá na Unii dopustit, ačkoliv jde o spolek, ve kterém tvrdě vládne konzervativní neoliberální hospodářská politika. Vzpomeňme jen na záchranu Řecka. Větší protiklad k levicovému myšlení než hospodářská politika EU snad ani nemůže existovat.

Třetí mylný výklad internacionalismu vidíme v postoji levice k migraci. Podle absurdně překrouceného hesla „proletáři všech zemí, spojte se“chce levice přijímat migranty bez omezení. Ale většina občanů evropských zemí vnímá tyto převážně nekvalifikované a nepřizpůsobivé cizince jako ohrožení své životní úrovně a nespravedlnost. Příchozí totiž parazitují na zdrojích, k jejichž vzniku ničím nepřispěli a většinou ani přispívat nebudou.

Všichni jsou rovni všem

Žongléři se slovy překroutili také klasický levicový pojem rovnost. Vezměme jen tradiční téma zrovnoprávnění žen. Ideologové ze sociálněvědních fakult sice povýšili emancipaci na vědeckou disciplinu, ale popřeli podstatu rovnoprávnosti. Místo aby se starali o hmotné podmínky osamělých matek anebo penzistek, tak „vybojovali“gramatickou emancipaci a povinné kvóty při obsazování postů. Výsledkem jsou trapně působící ministryně obrany nebo zahraničí, na čele se šéfkou unijní diplomacie Federikou Mogheriniovou.

K deformacím pojmu rovnost patří také inkluze, která sugeruje možnost rovného zacházení s odlišně schopnými lidmi. Salonní rovnostáři trvají i na tom, že tradiční rodina je jenom jedna z mnoha rovnocenných možností soužití.

Jejich pozornost upoutává i otázka, kolik rovnocenných pohlaví existuje, a kolik se tudíž musí stavět záchodků. To jsou starosti bezstarostných, starosti těch, kteří žijí vedle společnosti a ne v ní.

Salonní levice

Bez ohledu na posedlost rovností všeho a všech je jedna skupina obyvatel přece jenom ostatním nadřazena. Ano, to jsou ti, kteří rozhodují o tom, co je důležité. Všem ostatním sice zakazují „hate speech“, tedy projev nenávisti, ale sami ho hojně používají třeba proti demokraticky zvoleným politikům, když si dovolí zastávat jiné názory než oni. Cokoliv je lež, když to vysloví názorový odpůrce.

Privilegovaní vzdělanci cenzurují společenskou debatu a kážou národu o tom, co je morálka a demokracie. Ale ve skutečnosti jsou nositelé pochodně pravdy a dobra hluboce nedemokratičtí, protože pohrdají obyčejnými lidmi. Těmi, které mají zastupovat a chránit.

Místo nich si dnešní levice našla své vlastní proletáře, za které bojuje. Ti však jsou vždycky za horizontem životů normálních lidí. Salonní levice se neptá po socioekonomické rovnosti doma, ale o to nadšeněji prosazuje rovnost všech civilizací a náboženství.

Místo sociálních otázek vzývá mlhovinu přeludů, jako je ochrana co nejmenších menšin, genderu, evropského sjednocení a ekologie.

Neomarxisté?

Někdy je dnešní salonní levice kritizována jako neomarxistická. To je ale nepřesné. Marx by jim totiž vytkl to, že nezpochybňují ekonomický status quo.

A skutečně. Vůdci salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečinně přihlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými.

A tak není náhoda, že se názorově do vleku salonní levice dostaly jak sociálně-demokratické, tak mnohé tzv. pravicové strany. Ty se také zasazují o udržení ekonomického statu quo, ale zároveň ochotně přejímají guláš právě populárních „problémů“.

Salonní levice se tak fakticky zmocnila ideového vedení západní společnosti. Ona určuje pořadí důležitých témat. A „díky“tomu se politici a jejich ideologičtí našeptavači tak často chovají jako paralelní společnost vedle normálních obyvatel země.

Prohry ve volbách

O témata salonní levice se zajímají převážně městští intelektuálové na ostrůvcích společenskovědních kateder, velká část pracovníků v médiích, mnozí státní úředníci, všichni aparátčíci neziskových organizací a houfec zbohatlých snobů hledajících působivou možnost pořádně se morálně odvázat.

To je jádro tzv. liberálních voličů. Marx by je asi nazval buržoazními reakcionáři a nepřítel západní demokracie by mluvil o užitečných idiotech. A politický důsledek? Tradiční levicové politické strany nikdo nevolí a pravicové ztrácejí ve prospěch „populistů“.

Poté, co levice opustila svou programatiku, opustili levici její bývalí voliči. Chtějí-li se levicové strany opět dostat k moci, tak musí pochopit, že jejich voliči nejsou ti, kteří mají stejné názory jako oni sami, ale ti, kterým se vede mizerně, a to v jejich vlastní zemi. Dnešní levice opustila své voliče, a chce-li je získat zpět, tak musí opět jasně nastolit sociální otázku. Dnešní skutečně levicová politika se musí zabývat odměnou za práci, ochranou vlastních lidí před zahraniční konkurencí, podporou sociálně slabých a zajištěním bezpečnosti nižších vrstev společnosti.

K jejím tématům patří chudoba ve stáří, normální rodina a její podpora, opravdové zvyšování mezd, levné bydlení pro chudší skupiny a daňové úlevy pro nižší střední třídu.

Je vůbec paradoxní, že musí zrovna konzervativní publicista jako já levici připomínat, že prosperující hospodářství není jediným měřítkem dobře fungující společnosti. A stejně paradoxní je to, že právě strany levice by mohly mít „zajištěnou“budoucnost.

Šance pro levici

Příležitost se jí k tomu naskytne buď s nadcházející finanční krizi, nebo v souvislosti s robotizací výroby. Nejspíš však dojde ke kombinaci obou scénářů. S velkou pravděpodobností pak začnou rychle ubývat pracovní příležitosti pro málo a průměrně kvalifikované.

Přeškolit je na programátory nebo inženýry? To je iluze. Pro rostoucí počet lidí pak bude dosud převládající vidina konzumního životního stylu nahrazena nemilou otázkou, jak zaplatit nájem a jídlo a z čeho žít na stará kolena.

To bude obrovská sociální, a proto i politická výzva. Pak půjde opravdu o záchranu demokracie.

Levice tedy má šanci na comeback. Ale nesmí to být levice popletených akademiků a snobských mudrlantů, nýbrž levice, která se osvobodí z názorového područí kateder, redakcí a kaváren. Levice, která dokáže zformulovat svou vlastní nosnou programatiku.

Když se nic takového nestane, tak budou osiřelé chudší vrstvy obyvatelstva hledat někoho, kdo se bude o jejich problémy zajímat. Ten někdo by mohl být mnohem horší než dnešní tzv. pravicoví populisté; opravdu nebezpečný extremista. Evropa je již zažila, na levici i na pravici.

Na dnešní evropské levici však nevidím nikoho, kdo by si byl těchto šancí a hrozeb vědom, natož na ně nabízel proveditelné odpovědi. Aktuální je spíše otázka, zdali levicové strany vůbec přežijí.

Levice již na prahu nového tisíciletí převzala názory ekonomických neoliberálů a smířila se s prohlubováním příjmových rozdílů.

Foto: Profimedia.cz

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.