Nadšení Thajci: Hej, jsme tady. Ať nás svět vidí
Dalo by se s nadsázkou říct, že ještě před třemi lety v Thajsku nikdo nevěděl, co je to florbal. A teď? Národní tým ze země na jihovýchodě Asie se chystá na svůj druhý světový šampionát, který v sobotu začíná v Praze. Ve skupině C se utká s Polskem, Estonskem a Austrálií.
„Hlavně chceme světu ukázat, že Thajsko hraje florbal,“líčí nadšeně trenér Kenneth Koh v Kutné Hoře, kde se thajská reprezentace už měsíc připravuje. „Pro tohle jsme žili. Probouzíme se a říkáme si: Hej, jsme tady. Chceme, aby nás svět viděl hrát.“
Jak si bude tým rozumět, toť otázka. A není tím myšlena souhra na hřišti. „Půlka kluků žije v Evropě a neumí thajsky, kluci z Thajska zase neumí anglicky. Já sám pocházím ze země největšího rivala ze Singapuru, thajsky jsem se musel teprve naučit. Bylo hodně problémů,“vypráví Koh. Jinak má jeho mužstvo dobré zázemí. S podporou thajské vlády a štědrého sponzorství ropné společnosti PTT dal trenér dohromady bandu kluků, kteří si plní sen.
Ano, kvalitou se rovnají nižším soutěžím v Česku, byť jim třeba v Örebru ve švédské nejvyšší lize dorůstá dvacetiletá hvězdička Alexander Rinefalk. Ostatně doma jim nikdo růst ani nemůže, Thajsko nemá vlastní ligu.
Pomoct mají první turnaje na školách nebo chystaná kvalifikace na příští mistrovství žen. „Jde o sport, o kterém ještě nikdo moc neslyšel, ale pomalu si nás lidé začínají všímat. Projel jsem celou zemi a ve školách jsem viděl jenom pozitivní odezvu. Děti i dospělé to baví sledovat i hrát, můžou u toho běhat. Florbal je rychlá, akční hra. Vláda prostě chce, aby florbal zemi spojil, podporuje nás, protože už jsme se ve světě ukázali,“říká Koh.
Přesto stále platí, že v Thajsku táhnou více sporty jako fotbal, volejbal nebo nohejbalu podobný sepak takraw. I proto musí florbalisté vyjíždět na dlouhá soustředění do Evropy. V Kutné Hoře byli od 8. listopadu, ale ponorková nemoc nehrozí.
„Já na kluky nekřičím a oni mi to oplácejí dobrou náladou. Pokud si Evropané myslí, že Asiati neprojevují emoce, tak my jsme proti tomuto stereotypu odlišní. Může být frustrující trávit s týmem měsíc v kuse v cizí zemi. Vždyť to vlastně není život. Kluci ale perfektně rozumí tomu, co je třeba,“chválí Koh.
Vůbec tím nehaní Česko a Čechy. Spíše naopak. „Poprvé jsme tu měli české jídlo, starají se o nás fantasticky. I když je vidět zejména na starších lidech odtažitost, váhavost, protože vypadáme a mluvíme odlišně, obecně jste moc přátelští. I když někdo neumí anglicky, vezme nás za ruku a dovede nás, kam potřebujeme. To je změna třeba oproti východní Evropě, kde lidi po otázce raději odejdou,“srovnává kouč Koh. „Jen jedno mě překvapilo. Na ulici mě jednou zastavili nějací kluci a nabízeli mi marihuanu. To je u vás běžná věc?“ptá se pobaveně.
Tak radši zpátky k florbalu. Koh překvapivě nejvíc věří Švýcarsku. Česku zase podle něj může pomoct domácí prostředí.
„Kolik lidí se vlastně vejde do té velké arény? Osmnáct tisíc? Wow, to je obrovské číslo! Tak vidíte, to může být problém pro Švédy a Finy, kteří budou pod tlakem,“přemítá.
O umístění Thajska nepřemýšlí. Dva roky zpátky bylo čtrnácté, teď by byl úspěch, kdyby tým dokázal porazit evropský tým, což se ještě nepodařilo. „Na minulém mistrovství jsme hráli s Polskem 4:5.“