Rozhovor: Filip Chytil
Odmalička chtěl Filip Chytil být hokejistou. Teď válí v New York Rangers a je štěstím bez sebe.
VAmerice ještě nesmí pít alkohol. Dosud nevlastní řidičský průkaz. V devatenácti se ocitl sám v New Yorku. Ale pozor, byť rozhovor se spisovně hovořícím Filipem Chytilem lehce připomíná díkůvzdání, nepůsobí hokejový útočník na Manhattanu jako ušlápnutý jelimánek.
Zabydlel se, sám si hospodaří a prospívá ve svém povolání v NHL. Nastupuje v hale, v níž zářil jeho dětský idol, učí se od hvězd, pěti zásahy v pěti utkáních v řadě stanovil v Rangers teenagerský rekord, sklízí pochvaly a za vše je tuze vděčný.
Kde jsem vás zastihl, Filipe?
V bytě, který mi klub zařídil ve čtvrti Tribeca. Pár kluků bydlí ve stejné budově, další hned vedle. Mám jich okolo sebe spoustu.
Jste spokojený?
Na New York je Tribeca klidná. Jsem rád, že jsem právě tady. Můžu si zajít na procházku kolem řeky Hudson, vyčistit si hlavu, zapřemýšlet nad jinými věcmi než nad hokejem. Poblíž je řada restaurací a obchodů, všechno, co potřebuju.
Už si chlapec z Pravčic našel na Manhattanu oblíbená místa?
S přítelkyní jsme zašli do Central Parku, na Times Square. Viděli jsme nejznámější atrakce. Rád bych si prohlédl taky stezku The High Line, do parku vybudovaného na bývalé nadzemní dráze. Ale teď se soustředím na hokej.
The High Line doporučuju: skýtá náramné výhledy a opravdu to na ní voní!
Tak to je super. Jak bude šance, vyrazím na ni nasát atmosféru.
Kolik Američanů jste naučil přesně vyslovovat vaše příjmení?
Je pro ně těžké. Neznají „ch“, takže ho asi nikdy nezvládnou. Různě ho komolí, což mi nevadí. Zvykl jsem si. Sám se představuju jako „Hýdl“. Známí mě oslovují Fil nebo Filip.
Když jste minulý týden skóroval v páté partii za sebou, nezkoušel jste se štípnout, abyste se ujistil, že se vám ta nádhera nezdá?
No, nedá se popsat, jak jsem se cítil. Něco podobného jsem ani ve snu nečekal. Strašně moc si té série vážím, ale ještě důležitější bylo, že jsme vyhrávali jako mužstvo.
Jaká jste měl nejodvážnější hokejová přání, když jste vyrůstal?
Mě hokej odmalička hlavně bavil. S bráchou jsme doma v Pravčicích pořád lítali s hokejkami po zahradě. V Kroměříži jsme si s klukama hráli s míčkem i po tréninku. Postupně mi docházelo, že hokej je přesně to, co chci dělat nejvíc. Že ho miluju. Na základní škole jsem nepřemýšlel nad jiným povoláním. Usmyslel jsem si, že budu hokejistou, což se mi splnilo. Udělal jsem pro to všechno a teď jsem nadšený. Kdy jste začal v myšlenkách mířit do NHL?
Hokej jsme doma rozebírali pořád – s bráchou, taťkou i bratrancem, který je stejný ročník jako já. Strýc i oba dědové nás podporovali. Dívali jsme se na extraligu, NHL jsem odmalička sledoval v sestřizích, znamenala pro mě nejvyšší metu a sen. Na PlayStationu i při hře na zahradě jsem měl své oblíbené borce, představoval jsem si, že jsem jako oni.
Koho jste obdivoval?
V nějakých pěti šesti letech jsem sledoval hlavně Jardu Jágra a Martina Havláta. Později mě zaujali Sidney Crosby, Jevgenij Malkin, Patrick Kane. Díval jsem se na ně, zkoušel je napodobit a něco se naučit.
Jak si připadáte, když v obleku vstupujete do Madison Square Garden jako hráč Rangers?
Na základní škole jsem si usmyslel, že budu hokejistou. Teď jsem nadšený.
Vážím si toho hrozně moc a uvědomuju si, že bez pomoci blízkých bych se sem určitě nedostal.
Uvědomujete si třeba, že nastupujete v hale, v níž zářil i Jágr?
Občas mi ho kluci připomenou. Asi před deseti lety válela za Rangers spousta Čechů a Slováků, skoro půlka mužstva, na což často a rádi vzpomínají naši maséři a kondiční trenér. Tenkrát v NHL začínali taky mí současní spoluhráči Henrik Lundqvist a Marc Staal.
V čem jsou Rangers jedineční?
Hlavně zázemí je úžasné – aréna, tréninkové centrum, letadlo. Něco podobného jsem jinde neviděl. Sídlí v New Yorku, na Manhattanu. Taky fanoušci jsou parádní. Už po draftu mi všichni říkali, že Rangers jsou výjimeční. V nároďáku mě koučoval Vinny Prospal a vyprávěl mi o nich. Slyšel jsem na ně tolik chvály! Dokud jsem nenaskočil do prvního přípravného zápasu, nevěřil jsem. Teď jsem vážně šťastný.
Jak na vás působí The Garden, nejslavnější aréna na světě?
Je to prostě náš domov. Naše hala, kde se mi hraje nejlíp. Hlavně díky fanouškům. Už když přicházíme na zápas, je jich okolo stadionu spousta, chtějí se s námi fotit a žádají o podpisy. Při utkáních nás ženou dopředu, atmosféra je nepopsatelná, čehož si velice užívám. I proto musím dál pracovat, abych se pořád zlepšoval a pomáhal Rangers vítězit, aby se stali nejlepším týmem v lize.
Získat Stanley Cup pro New York Rangers. Říká se, že v NHL nelze dokázat víc. Co myslíte?
Bylo by to něco jako hokejové nebe. Ale na pohár se nezaměřujeme. Snažíme se denně dřít, pracovat na detailech, vyhrávat zápasy... Ještě nás jich v sezoně čeká dost. Pokračování na protější straně
Pokračování z protější strany
Ač v létě kdekdo Rangers odepisoval, držíte se statečně. Vládne v mužstvu dobrá nálada?
Je to tak. Hrajeme stylem, který od nás trenéři žádají a Henrik Lundqvist chytá skvěle.
Jak vlastně jezdíte na domácí zápasy do haly?
Většinou mě spoluhráči vozí autem. Někdy si vezmu taxíka, jindy jedu metrem. Doprava je na Manhattanu trošku složitější.
To jste řekl dost kulantně, že?
No, občas jsou zácpy opravdu husté. Zvlášť v pozdějším odpoledni, když se lidi vracejí z práce domů. Ale už jsem si zvykl.
Pořídil jste si v Americe auto?
Ne, ještě ani nemám řidičský průkaz.
Po páté trefě v pátém mači, proti Islanders, jste se na někoho v hledišti usmál. Na koho?
Na nikoho konkrétního. Diváci se radovali a já nemohl uvěřit, že jsem hned po devětadvaceti vteřinách vstřelil další gól. Měl jsem obrovskou radost a vážně nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. I spoluhráči, kteří ke mně přijížděli, se smáli a kroutili hlavami. Nesmírně si vážím každého gólu, každého střídání, každé vteřinky na ledě.
Předtím jste skóroval proti Dallasu ranou přes obránce, který nechtěně zakryl výhled vlastnímu brankáři. Byl to záměr?
Přesně tak. Snažím se pilovat podobné detaily. Sleduju nejlepší kanonýry, jak střílí. Třeba na mistrovství světa jsem se díval na Davida Pastrňáka, jak využívá beka jako clonu. Jak mu puk pošle kolem nohou, aby ho gólman neviděl. O podobných věcech se bavíme s agentem Jardou Balaštíkem, v Rangers máme kouče přes dovednosti. Opravdu zkouším vybrousit řadu aspektů své hry a jsem rád, že se to projevuje v zápasech. Tím spíš, když se povede dát vítězný gól.
Ten jste pak zaznamenal i proti Islanders. Strhla vás atmosféra newyorského derby?
Zápasy s Islanders mají trochu jiný náboj. Potěší nás, když je porazíme – zvlášť po delší době, a tím spíš, že jsou naši divizní rivalové. Ty mače nejsou nějak šíleně vyhecované. Už asi nejsou tak ostré jako v minulosti. Ale po utkání jsme viděli, jak jsou fanoušci šťastní, o což nám jde nejvíc – bavit je a dělat jim radost.
Která pochvala z poslední doby vás nejvíc potěšila?
Vážím si každé. Od taťky, od mamky, od bráchy, přítelkyně, babiček i dědů. Jsem rád, když se ozvou agenti Jarda Balaštík s Alešem Volkem. Píšou mi kamarádi, pogratulují mi spoluhráči. Slyšel jsem, že lidé – nejen mí příbuzní a známí – v Česku nespí v noci, aby se na mě mohli podívat živě, přestože o pár hodin později musejí vstávat do školy nebo do práce. Je to až k neuvěření.
Sám tvrdíte, že nezažíváte skutečnou slávu. Nicméně musel jste si všimnout, že jste v NHL způsobil určitý povyk, ne?
Tak… Je to možné, ale moc si to nepřipouštím. Soustředím se na současnost a na blízkou budoucnost.
Jak je pro vás nyní těžké nezpychnout?
Myslím, že jsem z domova vychovaný k pokoře. Pokud mám být sebevědomý, tak jen zdravě sebevědomý a hlavně na ledě. Jarda Balaštík mi po každém zápase připomene pár drobností, na kterých musím máknout, takže nehodlám chodit s nosem nahoře jako frajírek.
Kdy vám v hokeji bylo nejhůř? V minulé sezoně na farmě?
Odmalička jsem měl štěstí na trenéry, od školky bruslení v Kroměříži až po muže ve Zlíně. Všude mi pomáhali. Získal jsem spoustu kamarádů. Je pravda, že na farmě se denně bojuje o místo. Každý chce jít do NHL, do nejlepší ligy na světě. Ale myslím, že mi ta konkurence pomohla. Občas mě přepadl smutek, byl jsem v Hartfordu sám, přibrzdilo mě zranění.
Jak jste splín zahnal?
Zavolal jsem domů a hned mi bylo líp. S taťkou a mamkou jsme všechno probrali, ulevilo se mi. Nakonec jsem vděčný za zkušenosti z AHL, určitě mě v kariéře posunuly dál.
Připomínala vám farma vojnu?
Ani ne. Měli jsme výborný servis: kondiční trenéry, doktory, maséry. Většinu kluků jsem znal z rozvojového kempu pro mladé hráče. Koučové mi po každém tréninku dávali užitečné tipy, rozebírali jsme každý můj zápas.
V čem vás nejvíc školili?
Klíčové bylo, že jsem přišel z Evropy a bylo mi osmnáct let. Hokejové styly se liší, zaměřovali jsme se na buly, na střelbu, na práci s pukem, na techniku bruslení, na taktické věci.
Pokračuje studium na hokejové univerzitě v New Yorku?
Ano. Rozhodně nejsem v něčem dokonalý, takže se dívám okolo sebe. Snažím se pochytit co nejvíc.
Našel jste si v Rangers kamarády?
Znám pár hráčů z farmy (Pionk, Georgiev, DeAngelo, Andersson),
kde jsme spolu strávili většinu sezony. Hezky se chovají i starší borci. Dobré vztahy se projevují i na ledě, kde zaskakujeme jeden za druhého.
Jakou zvlášť užitečnou radu jste dostal od některého z veteránů?
Je jich hodně. Občas slyším připomínku na střídačce při zápase. Nejvíc informací dostávám mimo led: Jak se v nabitém programu starat o svoje tělo, jak odpočívat a tak dál. Henrik Lundqvist, Mats Zuccarello i Marc Staal jsou příjemní, kdykoliv se jich na něco zeptám.
Pamatuju si Marka Staala jako zelenáče, kterému Jágr po tréninku půl hodiny předváděl, jak se správně položit do střely.
Tak to je pecka! Jak ten čas letí... Teď zase Marc Staal pomáhá mně.
Zrovna u vás byli na návštěvě bratr a maminka. Rozptýlili vás?
Vždycky mě potěší, když mám u sebe někoho z rodiny. Popovídáme si česky, je pohoda.
Váš otec říká, že nepotřebujete dohled dospělého ani péči, jakou měl od mámy třeba Jágr v Pittsburghu. Jak jste se v New Yorku osamostatnil?
Já se nebál. Když něco potřebuju, zavolám klukům, kteří bydlí okolo. Sejdeme se, skočíme na večeři. Doma jsem pozoroval rodiče, jak se starají o domácnost, takže se je snažím napodobit.
Máte doma uklizeno?
Tak tohle je dobrá otázka... Že bych denně uklízel, to ne. Snažím se udržovat pořádek a čistotu.
A daří se vám?
Ano. Samozřejmě!
(směje se)
Mluvil jste o procházkách podél Hudsonu. Pomáhají vám utříbit si myšlenky v překotné době?
Jistě. Člověk si při nich nádherně odpočine. Když máme den volna, rád zajdu k řece. Nadýchám se čerstvého vzduchu, zjišťuju, co je nového. Lidé kolem mě běhají, venčí pejsky. Dívám se, co kdo dělá. Sám jsem si třeba zahrál minigolf.
Za první větší plat pořizují sportovci něco zvláštního svým blízkým. Co se chystáte koupit vy?
Blíží se Vánoce, nějaké dary budou. Ale nemůžu prozrazovat překvapení. Necháme to na Ježíškovi, ano?