Maroko, naše africká spojka
Zaostřeno na Maroko: v úterý a ve středu jede Andrej Babiš do Rabatu a Casablanky jednat o migraci, o pět dní později se v Marrákeši koná summit OSN, který má schvalovat Migrační pakt. Maroko je země protikladů, ale také vhodný spojenec pro boj s terorism
Maroko je v českých médiích dlouhodobě prezentováno hlavně ze dvou pohledů. Jako země vysílající migranty do Evropy a jako země, jejíž občané se často zapojují do teroristických útoků. Záplavu negativních zpráv čas od času doplní jiné – neutrální, či dokonce pozitivní. Například přednedávnem o tom, že tam spustili provoz prvního rychlovlaku v Africe.
Hlubší souvislosti vývoje v zemi ale českému čtenáři dlouhodobě unikají, a s tím bohužel i ponětí o tom, jak významný partner pro Evropany Maroko v mnoha ohledech je. Jednu z důležitých oblastí společného zájmu – pro mnohé možná překvapivě – představuje ochrana před islámským extremismem či terorismem. V souvislosti s nadcházející návštěvou českého premiéra v zemi stojí za to si některé prvky partnerství připomenout.
Evropa pod tlakem mezinárodního dění stále více řeší otázku zajištění vlastní bezpečnosti. A země severní Afriky patří z hlediska řešení problému mezi klíčové. Jenže jak při nedávné návštěvě Chemnitzu poznamenala německá kancléřka Angela Merkelová, nevěnujeme jim tolik pozornosti, kolik by bylo potřeba. Přiznala dokonce, že „při řešení nedávné migrační krize její vláda chybovala, když se nezajímala včas o situaci v zemích, odkud uprchlíci přicházeli“. Kolik pozornosti vývoji v severní Africe věnujeme my či naši politici, není potřeba dodávat.
Otázku zajištění vlastní bezpečnosti však neřeší jen Evropa. I Maroko v posledních letech zažilo dva velké teroristické útoky v Marrákeši a v Casablance. Tisíce Maročanů se totiž rozhodly připojit k Islámskému státu a ohrožovat vlastní zemi. A i v Maroku řeší otázku uprchlíků (migrantů) přicházejících buď s nadějí, že se dostanou dále do Evropy, nebo s cílem se v zemi usadit, v horším případě páchat teroristické akce.
Náboženská diplomacie
Maroko je muslimskou zemí. Možná už méně známou skutečností je, že její občané se hlásí k velmi umírněné sunnitské škole Maliki. A řadu stoupenců si dodnes udržuje i více spirituálně orientovaný súfismus. Navzdory tomu, nebo snad právě proto, Maroko, stejně jako Evropa, čelí rostoucímu tlaku vlivu radikálních islámských skupin. Jedním z nástrojů, který se tam rozhodli ve zdánlivě nerovném boji proti islámskému extremismu používat, je tzv. náboženská diplomacie – cílené šíření umírněné a velmi otevřené verze islámu.
V roce 2015 byl v Rabatu otevřen Institut Mohameda VI., kde se pod dohledem ministerstva pro náboženské záležitosti školí noví imámové (morchidines) jak v historii, tak i ve filozofii či různých náboženských směrech a jazycích. Proto, aby byli schopni šířit umírněnost v islámském učení, ale hlavně čelit tlaku a argumentům radikálních skupin. Studium je otevřeno i ženám (morchidates). Studují tam nejen Maročané, ale i lidé z ostatních, převážně západoafrických zemí. A nebrání se ani Evropanům. Podepsány už byly smlouvy s Francií či Belgií o školení imámů z těchto zemí (či pro tyto země). Věřme, že je to jedna z cest, jak zabránit radikalizaci zejména mladých muslimů v evropských zemích. Maroko nám tak pomáhá v boji proti šíření myšlenek radikálního islámu.
Tvrdě proti radikálům
Šíření myšlenek umírněného islámu je jednou z cest. Dále je potřeba pomáhat rodinám a identifikovat zejména mladé lidi, kteří jsou k radikálním myšlenkám náchylní. Nezbytnou nutností je i tvrdý postup vůči těm, kteří již plánují různé akce. V této oblasti Maroko přijalo řadu opatření.
Vznikly platformy na podporu rodin, které mají v první linii zabránit radikalizaci jejich členů, a také programy rehabilitace s cílem podpory těch, kteří se k radikálním skupinám připojili, ale mají snahu integrovat se zpět do společnosti. V Maroku přijali i novou legislativu, která pomáhá bezpečnostním složkám rychleji postupovat při zatýkání a trestání osob, které se připojily k radikálním buňkám či se vrátily do země jako bojovníci Islámského státu a chtějí páchat trestnou činnost.
Postupná porážka Islámského státu v Sýrii a Iráku totiž podle listu Washington Post přináší nový problém – návrat bojovníků IS do zemí původu. V Maroku hovoří odhady až o třech tisících lidí. Odhaduje se, že od počátku roku se jich mohlo vrátit kolem dvou set.
Ředitel marockého protiteroristického úřadu BCIJ Abdelhak Khiam k tomu letos v v deníku Le Monde dodal, že od roku 2015 se jim podařilo rozbít 49 teroristických buněk, z nichž 44 bylo přímo napojeno na Islámský stát, a pozatýkat 772 osob. Pozatýkali také 150 osob, které se vrátily z konfliktních zón (84 z Iráku, 13 z Libye a zbytek z dalších zemí). O úspěšnosti postupu marockých bezpečnostních složek svědčí to, že k žádnému teroristickému útoku od roku 2011 v zemi nedošlo.
A i v této oblasti Maroko úzce spolupracuje s evropskými státy. Podle slov marockého ministra zahraničí Nassera Bourity lze považovat zejména spolupráci se Španělskem za vzorovou, byť také z hlediska blízkosti hranic obou států za nejproblematičtější. Prioritou v tomto bilaterálním vztahu je ale především otázka migrace.
Ženské bitevní pole
Rostoucí vliv radikálního islámu na marockou společnost s sebou nese jeden jev, který nejspíš český čtenář příliš nevidí, ale o to více je nebezpečný – probíhající boj o postavení žen v tamní společnosti. Realita je hodně složitá. Zatímco některé Maročanky se postupně zahalují do muslimských šátků (týká se to stále více i mladých, nesezdaných žen), jiné proti nošení šátků jako symbolu islámu všemožnými prostředky bojují. Nošení muslimských šátků však představuje jen špičku ledovce.
V zemi obecně platí, že žena a muž jsou si před zákonem rovni. Rovnost byla dokonce v roce 2011 vtělena i do ústavy. Ženy smějí vlastnit majetek, podnikat, cestovat, nepotřebují souhlas mužského zástupce ke sňatku, rozhodují o polygamii manžela či mohou požádat o rozvod. Jenže mentalitu lidí přijetím zákona změnit nelze. Dlouhodobé neshody tak panují ohledně postavení žen a mužů v dědickém řízení, do kterého se často mísí vlivy tradičního muslimského práva.
Kromě toho v zemi působí různé islámské náboženské směry, které se snaží tradičně poměrně dobré postavení žen ve společnosti nabourávat. V Maroku pochopili, že jednou z cest, jak vlivu radikálních skupin čelit, je šířit osvětu ohledně tradičního postavení žen v muslimské společnosti, která se současným stavem v některých jiných zemích má dnes pramálo společného.
V rámci nejvyšší náboženské organizace shromažďující muslimské učence Maroka Rabita Mohammedia des Oulemas založili Centrum pro studium žen v islámu, které se snaží osvětově působit nejen v zemi, ale i v zahraničí včetně Evropy, kde stále přetrvávají stereotypní pohledy na postavení žen v muslimských zemích. Za zmínku stojí i to, že Maroko se stalo jednou ze zemí, která striktně zakázala ženám plné zahalování obličeje na veřejnosti.
Výčet opatření v boji Maroka proti náboženskému extremismu není úplný. To však nebylo smyslem textu, spíš měl nastínit problémy, které s ním – i přes rozdílnost náboženství a kultur – máme společné. A také upozornit, že v mnoha ohledech se na Maroko dá dívat jako na partnera, který nám pomáhá v boji proti islámskému extremismu a terorismu. Klíčové pro úspěch jejich snah bude, zda je my Evropané budeme podporovat, tj. zda se naučíme rozpoznávat dobro a zlo v boji proti náboženskému (islámskému) extremismu. Problém totiž nestojí na rovnici křesťan versus muslim, jak to bohužel i nejvyšší představitelé Česka často zjednodušují, ale na rovnici dobrý křesťan a dobrý muslim spolu proti zlému křesťanovi a zlému muslimovi.