Když spravedlnost plakala

Tři případy v jediném týdnu ukázaly obnažené slabiny české justice: konkurzní soudce Berka, uhlobaron Koláček, mladík z vlivné rodiny Nečesaný. Dočkáme se nápravy?

Soudce Jiří Berka, hlavní postava falešných konkurzů, dostal sedm let natvrdo. Jeho proces trval patnáct let a osm měsíců, od jeho prvního zločinu uplynulo sedmnáct let. Justice snížila trest jemu i jeho spolupachatelům. Proč?

Předseda senátu olomouckého vrchního soudu Zouhar konstatoval, že proces se táhl nepřiměřeně dlouho a obvinění za to nemohli. Od roku 2003 byl Berka zbaven soudcovské funkce, ale dlouhých patnáct let pobíral polovinu svého platu.

Jinde: Antonín Koláček a další šéfové Mostecké uhelné společnosti získali ve firmě většinu údajně podvodným způsobem: půjčovali si peníze od mateřské firmy a za ně nakupovali její akcie. Nyní stanuli před tribunálem. Od doby, kdy podle obžaloby spáchali podvod, uplynulo... dvacet let. Švýcarský soud byl rychlejší a odsoudil je za praní špinavých peněz. V květnu má Koláček nastoupit do tamního vězení. Není však jasné, zda v Česku jsou souzeni za něco jiného, či za to, zač už byli odsouzeni.

Vrchní soud v Olomouci zrušil osvobozující verdikt nad Lukášem Nečesaným. Podle obžaloby mladík přepadl a málem utloukl kadeřnici kvůli pár tisícovkám. Případ teď musí znovu řešit Krajský soud v Hradci Králové. Pošesté. Tento soud nejprve Nečesaného odsoudil na šestnáct, později na třináct let. Nejvyšší soud ho z vězení propustil. Hradecký soud pak nadvakrát zprostil mladíka viny. Jako dřív ale jiný soud napadl trest, tak teď další napadl nevinu.

Toto je stručná historie naší spravedlnosti za poslední týden.

Proč tak pomalu?

Žijeme v zemi, která pamatuje krátké, předem připravené procesy. Děsíme se, když posloucháme záznam doznání Rudolfa Slánského. Méně tragické, ale z hlediska spravedlnosti stejně ohavné byly soudní zločiny na Plastic People of the Universe, Václavu Havlovi, Petru Uhlovi, Magorovi Jirousovi, Václavu Bendovi, Jiřím Dienstbierovi a dalších statečných lidech, kteří slovem bojovali proti okupační diktatuře v sedmdesátých letech.

Dát obžalovaným co nejširší právo obhajoby: to byl pochopitelný a chvályhodný záměr tvůrců moderního soudnictví. Jenže spravedlnost, která udeřila po sedmnácti letech nebo se po dvaceti letech k nějakému výroku teprve blíží, už není spravedlnost. Berkovi byl za liknavost soudů odpuštěn rok a půl vězení. Jenže co lidé, kterým ničil životy? Neměli by taky dostat náhradu?

Lukáš Nečesaný si musí připadat jako blázen. Nejprve je nemilosrdně poslán do vězení. Potom slavně propuštěn. Dvakrát osvobozen týmž soudem, který ho odsoudil. A nyní se k němu vrátí pošesté. Nebylo by divu, kdyby byl odsouzen k oběšení, protože totálně dezorientovaný senát zapomene, že trest smrti byl zrušen.

Šest let s Rathem

V uplynulém týdnu se setkaly tři rudé vykřičníky, které volají do spravedlivého nebe. Usvědčují naši justici z toho, že je sice možná podle antické metafory slepá, ale že si zapomněla pořídit vodicího psa, aby se mohla pohnout z místa.

Mizerná práce soudců ničí víru lidí ve spravedlnost a slušnost.

Připomeňme i další vykřičníky: v květnu 2012 byl zadržen David Rath s proslulou krabicí od vína. Všichni viděli sedm milionů v přímém přenosu. Dodnes nepadl pravomocný rozsudek. O rok později vpadla policie na Úřad vlády. Petra Nečase to stálo premiérský krk. Případ však není dodnes uzavřen.

Teď je to na soudcích

Řekněme, že by se našel člověk, který by chtěl řídit justici jako firmu. Ty soudce, kteří soudí dvacet let jeden případ, by propustil na hodinu. Dalším by dal časové limity a přidělil dozorce, kteří by sledovali, jak je dodržují. Místo spisů by bylo vše převedeno do elektronické podoby. Soudci by dostali výkonné a skvěle placené asistenty…

Ta představa je děsivá jako peklo samo. Nezávislost justice je naprosto zásadní pro liberální demokracii. Nesmí být nikdy nijak zpochybněna.

Mizerná práce soudců a svrchu uvedené případy však ničí víru lidí ve spravedlnost a slušnost. Tím pádem i jejich víru v demokracii. Lidí, jejichž procesy se nesnesitelně táhnou a spravedlnost se stává po letech nespravedlností, jsou totiž tisíce. Táhnou se i spory zcela banální, ba táhnou se i nespory. Například, když se rozhoduje o dědictví.

Tři věci k nápravě

Nezávislost justice je svatá. Je pouze na soudcích a soudkyních samých, aby si práci zorganizovali lépe. Lze věřit, že většina z nich touží po tom, aby rozhodovali se znalostí věci, spravedlivě a v přiměřeném čase. Mnohdy se jim to ovšem, jak ukazují naše křiklavé příklady, nějak nedaří. Soudcovský stav sám musí najít důmysl a energii k tomu, aby to změnil.

Je potřeba napravit trojí: upravit zákony tak, aby dávaly možnost rychlejšího rozhodnutí (při zachování práva obviněných na plnou obhajobu). Zlepšit organizaci soudů samotných. Vybavit je moderní technikou, která všechno urychlí.

A ano. Už to mělo být dávno.