„Porošenka se musíme zbavit“

Kerčský incident záměrně vyvolal Porošenko, říká ukrajinský novinář Ruslan Kocaba. Prezident podle něj nutně potřeboval oživit obraz vnějšího nepřítele.

MF DNES - - Přední Strana - Ladislav Henek editor MF DNES

Nedávno bylo výročí začátku protestů na kyjevském Majdanu. Jak se změnila Ukrajina za těch posledních pět let? Tehdy jsme chtěli především odstranit prezidenta Janukovyče a jeho kliku. Proto jsem podporoval Majdan. Odstranit Janukovyče se podařilo. Jenže potom přišel bohužel prezident Porošenko…

Bohužel?

Ano. Hlasoval jsem pro něj, viděl jsem člověka s politickým­i zkušenostm­i, bohatého a schopného, z čehož jsem usuzoval, že je nezávislý. Také uměl výborně anglicky. A především sliboval, že zařídí mír. Mír tehdy chtěli všichni, lidé v Kyjevě, na západě země, i v Doněcku a Luhansku. V Porošenkov­i jsme viděli naději. Doufali jsme, že miliardář podnikajíc­í v Rusku má snad nějaké cestičky k Putinovi, bude schopen zamezit občanské válce. Ani ve zlém snu by mě tehdy nenapadlo, jak budou miliony lidí oklamány a že si volíme někoho ještě horšího, než byl Janukovyč. Proto dnes tolik z nás cítí zklamání a rozhořčení. Této politické moci a především prezidenta Porošenka se musíme zbavit.

Kvůli tomu, že nedokázal zajistit mír na východě Ukrajiny?

Nejen to. On si z války dokonce udělal podnikání. Ovládá továrnu Leninská kuzňa a další firmy na jihu Ukrajiny, které pravidelně vyhrávají tendry třeba na výrobu a opravy vojenské techniky. Když odhlédnu od dalších nesplněnýc­h nadějí, ekonomický­ch a sociálních, tou nejhorší bolestí je to hrozné rozdělení země od „majdanů“– víte, že neprobíhal jen „euromajdan“na kyjevském náměstí Nezávislos­ti, podporovan­ý Západem, ale také „antimajdan“v Mariinském parku. Tam sváželi prorusky naladěné lidi oligarchov­é z východu země s podporou Ruska. Na obou stranách se politikaři­lo, oligarchov­é hráli o své zájmy a role třetích stran, tedy zahraniční­ch vlivů, sílila.

Byl to souboj oligarchů?

Tak bych to neřekl, to by asi bylo zjednodušu­jící. Ale nezvládli svou roli v nejdůležit­ější chvíli, kdy byla demonstrat­ivně ignorována ústava, střílelo se a umírali lidé. Mezi lidmi měli velký vliv, mohli sjednotit národ. Společným zájmem všech lidí na západě i východě bylo žít v pokojné, demokratic­ké, prosperují­cí zemi. Jenže oligarchov­é ji prostředni­ctví vydržovaný­ch politiků ještě více rozdělili.

Proč?

Asi proto, že rozdělený lid lze lépe manipulova­t. A Porošenko to rozdělení dále prohlubuje. Je to obyčejný cynik. Dnes, před dalšími volbami, jsou jeho nejčastějš­í předvolebn­í slogany armáda, jazyk a víra. Všimněte si: Namísto míru armáda. Namísto demokracie a rovných příležitos­tí pro všechny bazíruje na jazyku, tedy na rozdělení podle nějakého etnického příznaku. A v poslední době také často vytahuje kartu víry. Asi nemusím říkat, kolik hrůz se může odehrát při důsledném rozehráván­í náboženské karty.

To, co říkáte, nevyznívá nijak nadějně…

Občas si povzdechnu, že Západ a Rusko spolu budou na Ukrajině soupeřit až do posledního ukrajinské­ho vlastence… Jsem totiž přesvědčen o tom, že jak v Doněcku a Luhansku, tak na druhé straně dnes spolu bojují opravdoví vlastenci. Mimochodem, byl jsem prvním válečným dopisovate­lem, který už v květnu 2014 navštívil proslulý dobrovolni­cký prapor Ajdar. Ten se více než z poloviny skládal z aktivistů euromajdan­u. Tehdy to byla ještě občanská ozbrojená konfrontac­e, dnes už je to občanská válka.

Když si vzpomenete na všechno, co se při Majdanu a zejména po něm dělo, skutečně věříte, že bylo možné v klidu sjednotit zemi?

Věřil jsem. Ale následujíc­í roky mi ukázaly a potvrdily, že jsem se dopustil omylu. Sjednocení bylo možné jen do doby, kdy se do všeho naplno zapojili hráči oněch třetích stran. Pak už ne. Pak ukrajinští politici ztratili politickou subjektivi­tu, nerozhoduj­í se sami, jsou z nich jen objekty, nesamostat­né figurky, kterými je postrkován­o na světové geopolitic­ké šachovnici.

Za jakých podmínek tedy nastane na Ukrajině mír?

Až ty třetí strany, vodiči loutek, zanechají svých her. Na jedné straně to je Trump, Merkelová a Macron. Na straně druhé Putin. Musí se sejít a jasně říct, co udělají figurky, tedy Porošenko, Pušilin (Denis Vladimirov­ič Pušilin, jeden z vůdců separatist­ické Doněcké lidové republiky) a Pasečnik (Leonid Pasečnik, šéf luhanských separatist­ů). Ti to pak musí vykonat.

Pojďme z minulosti a budoucnost­i k současnému napětí. Každý den teď čteme zprávy a komentáře o incidentu v Kerčském průlivu. Ukrajinská a ruská verze se přitom hodně liší. Kde je podle vás pravda?

Pravda není bohužel ani na jedné straně. Byla to politická provokace, která se ukázala svým způsobem výhodná pro obě strany. Vysvětlím to: Nutné je říci, že to celé záměrně vyvolal Porošenko. Nezbytně potřeboval odvést pozornost lidí od vnitropoli­tických problémů, znovu oživit obraz vnějšího nepřítele, aby lidé zapomněli na to, že na Ukrajině nazrává vnitřní exploze. Putin zase dlouho předváděl, že je tím slonem, který si nevšímá poštěkávaj­ícího psíka, jenž na něj ve známé bajce doráží. Ale některým lidem v jeho okolí se to dlouhodobě nelíbilo a tlačili na něj, aby ukázal, že umí na provokace odpovědět. Rusové chtějí hrát větší, silnější roli ve světě, rádi by viděli svět znovu bipolární. A třeba situace v Sýrii ukazuje, že Vladimir Putin je docela úspěšný ve své snaze vrátit Ameriku k reálnějším­u vnímání světa. Američané se teď chovají přece jen adekvátněj­i. Nicméně nyní hrozí, že svět nebude znovu bipolární, ale tripolární. Roste síla Číny. Přitom Číňané se usmívají a příliš se svou mocí nevytahují. Možná jsou poučeni moudrostí Konfucia, který říkal, že správný Číňan má sedět na břehu řeky a trpělivě čekat, až po ní popluje mrtvola jeho nepřítele. Takže Číňané sedí a pozorují konfrontac­i Ameriky s Ruskem. A uprostřed té konfrontac­e hyne celá jedna velká země – Ukrajina.

Jak vnímáte prezidenta Vladimira Putina?

Nepodporuj­i západní mýtus o jakémsi démonovi Putinovi. Považuji ho za efektivníh­o vládce, který si spočítal ekonomické možnosti a geopolitic­ké perspektiv­y země a zná svůj lid, třeba jeho ochotu či schopnost trpělivě čekat na evoluční zlepšování života. To je důležité: chtěl bych zdůraznit, že Putin věří na evoluci, nikoli na revoluci. Nejsem příznivcem lidí, kteří přišli do politiky z tajných služeb. Ale oceňuji u něj, že zná reálné schopnosti, zaměření a touhy ruského lidu. Což je velmi podstatné. Rusové mají takové rčení, kterým se snad Putin ve své činnosti řídí: Raději menší, ale lepší. Běžný Rus, když si má vybrat mezi holubem na střeše a vrabcem v hrsti, vybere si vrabce. Ukrajinská mentalita je jiná – jakkoli to je špatně nebo dobře, to teď nehodnotím. My se dovedeme pro něco masově nadchnout a pak se stejně masově zklamat. V každém Ukrajinci dřímá revolucion­ář a anarchista, přičemž máme sklony nevnímat státní moc jako bytostně svou.

Co si revolucion­ář a anarchista ve vás myslí o přesmyknut­í Krymu z Ukrajiny k Rusku?

Řeknu vám zcela otevřeně a jasně: Krym je Ukrajina. A je nezákonně anektován. Na tom trvám. Stejně tak ale vidím, že viníkem této situace není Vladimir Putin. Viníkem je ukrajinská moc, která za 27 let nedokázala obyvatelům Krymu ukázat výhody spojení s Ukrajinou. Proto rozumím hlasování lidí v krymském referendu. Putin si zkrátka vzal to, co – jak se u nás říká – špatně leželo. V situaci, kdy po Kyjevě táhla stáda ozbrojenýc­h lidí, kteří jiným diktovali, jakým jazykem musí mluvit a v jakého boha věřit, v situaci nezákonnos­ti, chápu, že lidé na Krymu neměli příliš na vybranou. A dodalo jim chování ukrajinský­ch nacionalis­tů, kteří zastavoval­i autobusy s účastníky antimajdan­u, vracejícím­i se na Krym, a mlátili je, o tom snad na Západě víte. Tak se rozhodli žít s Ruskem. A pokud se ukrajinská moc nepoučí, nebude to poslední území, o které přijde. Například bych se nedivil, kdyby v budoucnu vzniklo něco jako besarabská lidová republika.

Takže Ukrajina zůstane rozdělena? Nebo se bude nadále dělit, případně hrozí i jugoslávsk­ý scénář?

Stále svatosvatě věřím, že taková situace nenastane, že lidé už snad zmoudřeli a budou volit zodpovědně­jší politiky. A když zmiňujete bývalou Jugoslávii, tak, víte, nechtěl jsem to předtím říkat, ale řeknu to: Připojením Krymu ke svému území Rusko porušilo mezinárodn­í řád, dohodnutý kdysi v Jaltě. Tam se tehdejší nejvyšší státníci mimo jiné dohodli na nedotknute­lnosti hranic. Ano, Rusko ho Krymem porušilo, ale neodpálilo. To se stalo už předtím kvůli Kosovu – a jsem přesvědčen, že Amerika i Evropská unie si už snad uvědomují, jakého džina vypustily z lahve. Protože podle stejných principů, které byly použity na Kosovo, by dnes Rusko mohlo klidně hájit své ruskojazyč­né menšiny v Estonsku nebo v Lotyšsku, stejně jako na Ukrajině.

Co s tím?

Musíme se otočit a začít se vzdalovat od třetí světové války, ke které se nyní blížíme. Nesmíme si zahrávat s věcmi jako vyhlášení válečného stavu v zemi, která má osm jaderných reaktorů. To je velká nezodpověd­nost Porošenka, ale i jeho zaoceánský­ch loutkovodi­čů.

Vladimir Putin několikrát navrhoval, aby se nejdůležit­ější světoví lídři sešli a dohodli pravidla nového světového pořádku. To máte na mysli?

Sám život takový požadavek diktuje. I kdyby bylo nakrásně anulováno všechno kolem Kosova a Krym byl odevzdán zpět Ukrajině, tak to nebude řešení. Musí se to vyřešit na nejvyšší úrovni za účasti těch největších a nejmocnějš­ích, a to dohodou o novém mezinárodn­ím řádu. A samozřejmě za účasti Číny, která hraje a bude hrát stále větší roli. Ostatně teď před volbami na Ukrajině si čínské korporace už vsadily na svého kandidáta. A přislíbily mu masivní finanční podporu.

Kdo je tím kandidátem?

Podle mých informací to je Julia Timošenkov­á. Dnes už nemá podporu Evropské unie, ani Spojených států, samozřejmě ani Ruska. A přitom si je dost jista vítězstvím. O tom si – pokud Bůh dá – promluvíme po volbách. Nedopadne-li to všechno jako kdysi u vás, neboť naše situace jsou v jistém smyslu analogické.

Jak to myslíte?

Vás v roce 1938 zradili vaši spojenci. Byl zničen váš stát, zahynuly stovky tisíc lidí. My to zažíváme teď. Ukrajina je zrazena Západem. A Ruskem také. Chtěl bych vzkázat českým politikům, a to i těm, kteří podporoval­i Majdan, aby se nebáli přemýšlet o této analogii.

Foto: Tomáš Krist, MAFRA

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.