Výzva pro Ledeckou? Elitní snowboardisté cílí na letní hry

Miroslav Němý

Mezi snowboardisty jako by se začal šířit pozitivní virus ambicí: vyhrávat v jejich vlastním rajonu už nestačí. Po Ester Ledecké, jež proměnila dějiny sportovního myšlení zlatými olympijskými medailemi z lyžování a snowboardcrossu na jedněch hrách, se do kurážné mise pouštějí i pánové.

A vůbec nemají malé mety. Jejich cíl zní: získat po zimních medailích také tu letní. Na skateboardu.

„Být první je vždycky nejtěžší. Vyžaduje to odvahu. Ale tuhle příležitost jsem nemohl nechat jen tak být,“pronesl Ayumu Hirano.

Japonský snowboardista se proslavil už tím, že v 15 letech dobyl stříbro v Soči. Letos v Pchjongčchangu se ještě zlepšil a na U-rampě takřka popíral zákony gravitace, přesto skončil zase „až“druhý.

Zlato totiž bral legendární Shaun White. Chlapík, jejž agentura AP vyhlásila nejlepším sportovcem her v Koreji, má navíc stejné mety jako jeho rival z Japonska.

„Moc rád bych se stal účastníkem zimních i letních her. A být na obou medailistou, to by byl ještě jiný level,“ řekl White. „Pomalu se tímto směrem sunu. Ještě jsem se oficiálně nerozhodl, ale určitě na to cílím.“

Skateboarding se po letech snažení prosadil do programu olympiády v Tokiu 2020 – Hirano tak má pro hry ve vlasti jasnou motivaci. White zase nabízí lepší životopis, neboť jako „skejťák“již slavil úspěchy na slavných X-games.

Ledecká je se dvěma zlaty z různých sportů na jedné akci mimo kategorie. Snowboardoví mistři pak aspirují na průnik do uzounké elitní skupiny čítající pouze pět jmen. Jen tolikrát někdo v historii bral medaili v létě i v zimě, pokud nepočítáme dávné příklady, kdy se hokej či krasobruslení přesunuly z letní olympiády logicky na tu zimní.

Dva pánové uspěli v dřevních olympijských časech: Američan Eddie Eagan vyhrál v boxu (1920) i na bobech (1932), norský všeuměl Jacob Tullin Thams dobyl zlato jako skokan na lyžích (1924) a přidal jachtařské stříbro (1936).

Navázaly na ně dámy pojící stejné disciplíny, rychlobruslení a cyklistiku. Christa Ludingová-Rothenburgerová z NDR po čtyřech medailích na ledovém oválu válela i na oválu cyklistickém; dokonce díky tehdejšímu souběhu zimních a letních her získala v jednom roce 1988 celkem tři „placky“– dvě na ledě v Calgary a další v Soulu na dráze. Ve stejné kombinaci v letech 1996 (cyklistika, ale silniční) a 2002 (rychlobruslení) slavila Clara Hughesová.

A dosud poslední byla Lauryn Williamsová, původně sprinterka – stříbrná na stovce v Aténách a zlatá se štafetou 4x100 metrů ještě v Londýně – a následně majitelka olympijského stříbra z dvojbobu ze Soči.

Ona využívala vrozenou rychlost, její předchůdkyně zase vytrvalost. Nyní se má stavět na jiných vazbách: na kusu materiálu pod nohama, na schopnosti odvážných triků ve vzduchu. Vypadá to vlastně přirozeně, zvlášť když White svoje skateboardové umění již prokázal. Ale zdání klame. Bude to řehole. „Na snowboardu je všechno větší, ve skateboardingu zase techničtější,“srovnává White. Také Hirano vidí zjevná rizika: „Vypadá to jako skoro stejné sporty, jsou však dost odlišné. Může se stát, že mě pokus trénovat oba zároveň nakonec v obou oslabí. Ale prostě chci zkusit to, co ještě nikdo nezkusil.“

Jistá česká sněhová průkopnice by mu tuhle kuráž jistě schválila. Sama ostatně možná jednou na letní hry vyrazí jako windsurferka.