Bushův napínavý život
Budoucí prezident útočil dál, i když už hořel
Scházelo hodně málo a George Bush nebyl americkým prezidentem, ale jedním z bezejmenných padlých druhé světové války. Z tříčlenné posádky torpédového letounu Avenger, Mstitel, který 2. září 1944 řídil, byl jediný, kdo přežil sestřel a pád do vln Pacifiku.
Předtím útočil dál s hořícím letadlem. „Tak nás to naučili při výcviku,“řekl o mnoho let později.
Cílem byla vysílací stanice na ostrově Čičidžima. Vysílala varování o svazech létajících pevností, které tudy létaly bombardovat Japonsko. Rozkaz: zničit za každou cenu.
To ráno poručík Bush vzlétl v 7:15 a za hodinu byl zasažen. Přesto dál letěl střemhlav skrz těžkou palbu protiletadlové obrany. Posádka byla obklopena plameny, v letadle se nedalo dýchat a Bush přes dým neviděl ani na přístroje půl metru před ním. Neuhnul ani o centimetr.
Pak vypustil čtyři bomby. Přímý zásah, věž je zničená. Bushova „Barbara“, pojmenovaná po sedmnáctileté pilotově snoubence a budoucí první dámě USA, jediná zasáhla cíl.
Ale je jasné, že tahle pochodeň dál nedoletí. Nad mořem Bush dává posádce povel k výskoku. Pak skáče sám.
Letadlo ho na rozloučenou tvrdě profackuje výškovkou, takže do vody padá zkrvavený a téměř omráčený.
Má štěstí. Jedna ze stíhaček letecké podpory se snese až k hladině a ukáže mu, že 15 metrů od něj plave jeho záchranný člun, který se po dopadu nafoukl. Bush ho přes vlny neviděl.
Doplave k němu, vyškrábe se dovnitř a myslí na to, že ho příliv nese k Čičidžimě, k Japoncům. Ti už mu plují vstříc, aby ho dostali. Z ostrova startuje rychlý člun, ale stíhačka, která bdí nad Bushem, tam ještě zaletí a rozstřílí ho na mraky.
Díkybohu, protože zajaté americké letce tam má na starosti major Sueo Matoda, důstojník s býčí postavou a ledovýma očima, který je nechává rozsekat na kousky a játra míchá do jídla.
Stíhačka musí odletět, ubývá jí palivo. Nahlásí Bushovu polohu a zmizí. Trosečník zkouší rukama pádlovat proti přílivu, ale jde to špatně. Vůbec to vypadá špatně. Nemá ani hlt vody, krvácí, zvrací.
Taky chvíli brečí. Je mu sotva dvacet, ještě nedávno byl nejmladším pilotem válečného námořnictva: den po osmnáctinách se přihlásil, a když si vysloužil letecká křidýlka, bylo mu pořád ještě jen osmnáct.
Teď už není žádný zelenáč. V červnu absolvoval dlouhou bitvu o Saipan a Mariany, jednu z nejhorších, jaké v Pacifiku byly. Potopil jednu loď a byl zachráněn, když nouzově přistál na vodu.
Teď má Bush znovu štěstí. Poblíž je ponorka Finback. Slyší pilota stíhačky, jak hlásí jeho polohu. Vyrazí...
Je to závod s Japonci. Ti jsou čtyři kilometry od Bushe, ponorka to má dvacet kilometrů.
Po třech hodinách tam je. Když se vynoří, Bush myslí, že je to přelud. Protože na palubě je podporučík Bill Edwards pověřený natáčením během plavby, lze dodnes na internetu najít záběr, jak budoucího prezidenta tahají z vody.
„Vítejte na palubě, pane,“říká prokřehlému a promáčenému budoucímu prezidentovi poddůstojník Don Kohler, který ho vytáhl.
„Jsem rád, že jsem na palubě,“odpověděl Bush.
Na Finbacku strávil další měsíc, protože ponorka plnila vlastní úkoly. Potopila několik lodí, dvakrát na ni Japonci shazovali hlubinné miny a dvakrát na ni útočila letadla. Šlo o život a Bush řekl, že se bál mnohem víc než v letadle, protože tam mohl něco dělat, v ponorce musel jen bez hlesu sedět a čekat.
Když se dostal na Havaj, měl nárok na dva týdny volna, ale rozhodl se okamžitě vrátit na svoji letadlovou loď San Jacinto.
Právě včas, aby stihl největší námořní střet v Pacifiku, bitvu ve Filipínském moři. Po ní je jeho letka převelena do Ameriky, protože jich přežila jen polovina.
0smapadesát bojových letů, řada úspěchů, vysoká vyznamenání, válka v letadle i ponorce. Kdo by to byl do toho postaršího elegantního prezidenta s brýlemi řekl... Zvlášť když on sám o tom téměř nikdy nemluvil.