Pětku z hudebky už děti nedostanou
Anna Brzybohatá
Ve škole Patrik Baga vynikal v českém jazyce, hudební výchovu však miloval. V ostatních předmětech byl průměrný a fyziku společně s matematikou a chemií označuje za peklo. Z pěveckého sboru Rolničky ho vyhodili, protože si do českých písniček vkládal jazzová aranžmá.
Dnes je spoluautorem desítek rádiových hitů. „U nás v hudebce učitelka vždycky odešla a já si hrál na klavír, bavila se tím celá třída. Tenkrát byl jiný režim, takže když k nám chodili východoněmečtí papalášové, ukazovali mě jako v zoo, že ‚ty český cigáni nejsou tak úplně pitomí, podívejte se, jak krásně hrajou aspoň na klavír‘. Navíc neumím třeba noty, ale můj děda mi vždycky říkal ‚k čemu ti budú noty, keď zhasnú‘. A měl pravdu, v tom mi jsou k ničemu,“usmívá se populární romský hudebník, kterého všechno naučil jeho děda, ovládající více než deset nástrojů. Dodává, že podle něj známky do výuky nepatří.
Konec biflování
A jak vidí výuku hudební nebo výtvarné výchovy dnešní učitelé? Coby odpočinkové hodiny, které jsou pro žáky stejně důležité jako matematika nebo český jazyk. Řada z nich však tvrdí, že české školství trpí závažnou nemocí – známkováním. A shodují se na potřebě udělat umělecké předměty pro děti atraktivní. Například učitelka Jana Lepková preferuje tvorbu zpestřujících projektů.
„Nejsem pro to, aby se děti ‚biflovaly‘ data a fakta ze života mistrů výtvarného umění, když nejsou na umělecké škole. Ale proč si nevytvořit třeba projekt na nějakého umělce nebo výtvarný směr? Proč si neudělat kulturní deník na památky ve svém okolí? Proč si neudělat referát na slavného rodáka v našem městě,“vyjmenovává učitelka občanské výchovy Jana Lepková.
Předměty mají rozvíjet hlavně fantazii, představivost a podporovat kreativitu dětí. Podle Patrika Hetmera ze Základní školy Emila Zátopka ve Zlíně by se některé předměty klidně daly spojit v jeden. Například výtvarná výchova s pracovní. Známkování by v určité podobě zachoval.
„Nikoliv podle nějakých tabulek, ale například podle pokroku daného žáka. Je potřeba znát nějaký jeho počáteční um. Poté podle pokroku, zlepšení, nebo naopak zhoršení to známkovat. Nemám problém dát v tělocviku snaživému žákovi jedničku, i když mu to moc nejde oproti super sportovci, který se fláká,“vysvětluje svůj postoj Hetmer, který je také reprezentantem ČR v alpském lyžování zrakově postižených sportovců.
Známkování je přežitek?
„Po zkušenostech mi pro dítě přijde nejvíce přínosné, když může svůj projev a osobní posun v určité oblasti hodnotit samo. Což není hned, takže je potřeba na tom s učitelem pracovat. Děti ale samy nejlépe vědí, jak se jim daří nebo nedaří,“říká učitelka hudební i výtvarné výchovy Marie Snopková.
Podle ní je také zásadní mít jasně, srozumitelně a přiměřeně stanovený cíl hodiny, kterého by žáci měli dosáhnout. A pevná kritéria pro jejich práci, která si mohou starší děti určovat samy. Pak je potřeba stanovené cíle zhodnotit.
„Přemýšlím, proč tohle vlastně nestačí a musí tam být ta známka. Systém je vyžaduje, takže to dělám tak, že pokud má někdo splněná kritéria, má jedničku. Například ve výtvarné výchově mi nejde o ‚krásný‘ výtvor, ale o splnitelné cíle,“popisuje Snopková.
Najdou se však také jednoznační odpůrci známkování. Například pro iniciativu SvobodaUčení.cz je základním principem vzájemná dobrovolnost ve vzdělávání a sebeřízení v procesu učení. Lidé sdružení v iniciativě jsou přesvědčeni o tom, že člověk v jakémkoli věku prospívá nejlépe, když má možnost následovat své zájmy.
„Může je zkoumat bez vnějšího hodnocení, které třeba ani nechce, a cíle mu navíc stanovuje někdo jiný. Těch pak musí dosáhnout, aby ‚prospěl‘. Zrovna ‚výchovy‘ jsou názorným příkladem toho, jak destruktivní vliv může mít známkování, testy či hodnocení na kreativitu, sebereflexi a spontaneitu dětí,“vyjmenovává výhrady za iniciativu Zdeňka Staňková. Podle ní je cestou sebeřízené vzdělávání, takzvaný unschooling. Umění se dá učit při návštěvách galerií, divadel či při vlastním tvoření nebo v kroužcích, které děti navštěvují.
S vyučováním různých druhů výchov může ještě zamávat připravovaná revize Rámcových vzdělávacích programů, do kterých se zařazují nové předměty. Ty je potřeba do rozvrhů zařadit a narůstající čas vyučování bude potřeba redukovat.